ECLI:CZ:US:2019:2.US.3677.18.1
sp. zn. II. ÚS 3677/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Slavínského, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo nám. 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018 č. j. 22 Cdo 1753/2018-233 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017 č. j. 26 Co 148/2017-154, ve znění opravných usnesení ze dne 14. 8. 2017 č. j. 26 Co 148/2017-164 a ze dne 14. 9. 2017 č. j. 26 Co 148/2017-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 11. 2016 č. j. 12 C 404/2015-92 bylo rozhodnuto, že se návrh, aby žalovaná byla povinna umožnit žalobcům užívat část pozemku parcel. č. X1 v k. ú. Konárovice pro výkon práva jízdy a průchodu v rozsahu stanoveném kupní smlouvou ze dne 2. 2. 1960 R-112/60, a to v šíři 2,5 m nyní podél parcel. č. X2, X3, X4, X5, X6 v k. ú. Konárovice, dříve podél parcel. č. katastrální X7 v k. ú. Konárovice, zamítá (výrok I. rozsudku), dále že se návrh, aby stěžovatel byl povinen umožnit žalobcům užívat část pozemku parcel. č. X8 v k. ú. Konárovice po výkon práva jízdy a průchodu v rozsahu stanoveném toutéž kupní smlouvou, a to v šíři 2,5 m nyní podél parcel. č. X2, X3, X4, X5, X6 v k. ú. Konárovice, dříve podél parcel. č. katastrální X7 v k. ú. Konárovice, zamítá (výrok II. rozsudku), a dále že jsou žalobci povinni zaplatit žalované a stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 43 118,- Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku podali žalobci odvolání, na základě kterého napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že je žalovaná povinna umožnit žalobcům užívat část pozemku parc. č. X1 a stěžovatel část pozemku parc. č. X8 v k. ú. Konárovice pro výkon práva jízdy (výrok I. rozsudku), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku) i před soudem odvolacím (výrok III. rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatel a žalovaná dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I. usnesení), návrh stěžovatele a žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Praze byl zamítnut (výrok II. usnesení), a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III. usnesení).
5. V dovolání dovolatelé mimo jiné namítli, že se odvolací soud vůbec nezabýval námitkou promlčení věcného břemene. Odvolací soud totiž na jednání, které se konalo dne 17. 5. 2017, poučil žalované podle ust. §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť avizoval, že má na věc jiný právní názor než soud prvního stupně. Stěžovatel a žalovaná písemným podáním dne 19. 5. 2017 připomněli odvolacímu soudu pro jistotu námitku promlčení práva jízdy, neboť právo jízdy, jak bylo žalobci požadováno, nebylo po celých 57 let realizováno. Odvolací soud však námitku promlčení vůbec neposoudil s odůvodněním, že byla uplatněna až po skončení jednání u odvolacího soudu, a proto k ní nemůže přihlédnout. Podle stěžovatele však námitka promlčení nebyla uplatněna opožděně, když skutečnost, že věcné břemeno jízdy nebylo vykonáváno, bylo zjištěno již soudem prvního stupně při ohledání místa, kdy soud prvního stupně konstatoval, že v části pozemku mezi šíří 1,2 m (současná cesta) a 2,5 m se nachází překážky v podobě vzrostlých stromů vysokých přes dva metry a plotů, přičemž jeden z plotů je starý asi 40 let. Pochybení se pak dopustil i soud dovolací, když tento postup odvolacího soudu schválil jako správný
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
8. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
9. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
10. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatele vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Žádnou z položených otázek nepovažoval dovolací soud za naplňující důvod přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., což také řádně odůvodnil. Konkrétně k otázce promlčení Nejvyšší soud dovodil, že "Ze zjištění učiněných v řízení před soudem prvního stupně a obsažených v rozsudku soudu prvního stupně se tak nepodávají skutečnosti (o věcném a časovém případném nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemeni), které by bez dalšího umožnily učinit závěr o případném promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu k námitce uplatněné až v odvolacím řízení. To platí tím spíše, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že právo odpovídající věcnému břemenu vůbec platně nevzniklo (a tudíž soud prvního stupně o nevykonávání práva vůbec neuvažoval), sami žalovaní procesní obranu v řízení před soudem prvního stupně založili jen na námitce, že žalobcům žádné právo odpovídající věcnému břemenu nesvědčí a žalobci v průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobci namítali, že žalovaní jim ve výkonu práva věcného břemene brání, a proto také své nároky uplatňují žalobou."
11. Podle dovolacího soudu základní námitka žalovaných spočívala v tom, že právo odpovídající věcnému břemenu nevzniklo; nic jim však nebránilo v uvedení tvrzení, jimiž by vystihli okolnosti podstatné pro posouzení promlčení práva věcného břemene, pokud by soud existenci takového práva shledal (nevykonávání práva odpovídajícího věcnému břemenu). Jestliže v řízení před soudem prvního stupně zvolili procesní obranu založenou toliko na námitce absence práva odpovídajícího věcnému břemenu, jde o procesní postup samozřejmě možný, ale v poměrech dané věci a zjištění učiněných soudem prvního stupně neumožňující bez dalšího posoudit případnou důvodnost námitky promlčení uplatněné až v odvolacím řízení.
12. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo a ani právo stěžovatele vlastnit majetek tudíž nebylo zasaženo. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
13. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu