ECLI:CZ:US:2019:2.US.3685.18.1
sp. zn. II. ÚS 3685/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele AUTOMA Car spol. s r. o., se sídlem Rudolfovská tř. 552, České Budějovice 4, zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, se sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2018 č. j. 30 Cdo 2749/2018-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze, který jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 10. 2017 č. j. 62 Co 328/2017-58, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 2017 č. j. 24 C 219/2015-33, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o zaplacení částky 253.050 Kč s příslušenstvím domáhající se odpovědnosti státu za způsobenou škodu. Dovolání bylo napadeným usnesením odmítnuto proto, že podle Nejvyššího soudu nesplňovalo náležitosti dle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Ústavní soud si dále vyžádal soudní spis a z jeho obsahu zjistil i obsah stěžovatelova dovolání. Stěžovatel v něm namítal, že reparační funkce vyplaceného úroku za zaviněný přeplatek správcem daně na dani z příjmů za zdaňovací období roku 2004 se nemůže vztahovat na újmu, která mu vznikla v souvislosti s neoprávněně vybranou daní za jiné zdaňovací období. Dále stěžovatel namítal svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu o přezkoumatelnosti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 2. 2017 č. j. 24 C 219/2015-33, protože nižší soudy nedostatečně zkoumaly jeho nárok a nedostatečně své rozhodnutí odůvodnily, a proto věc chybně právní posoudily, neboť soud "prakticky schvaluje správci daně, aby si ponechal neoprávněně vyinkasovanou daň, kterou mu žalobce plnil do státního rozpočtu".
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že porušení svého základního práva spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší soud postupoval příliš formalisticky, neboť dovolání odmítl pro nevymezení splnění předpokladů jeho přípustnosti, protože stěžovatel opomenul konkretizovat, který z alternativně stanovených předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněný. Stěžovatel má za to, že z toho, že neuvedl ve svém dovolání odkazy na judikaturu, je zřejmé, že dovolání směřuje k tomu, že jde o právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a ačkoli toto kritérium výslovně neuvádí, z textu dovolání fakticky vyplývá.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. V posuzovaném případě však Ústavní soud takový zásah neshledal.
8. Ústavní soud ze soudního spisu zjistil, že ve stěžovatelově dovolání není uvedeno ani to, který z předpokladů přípustnosti dle §237 o. s. ř. je dle stěžovatele naplněn; ze skutečnosti, že stěžovatel neuvedl odkaz na žádnou prejudikaturu Nejvyššího soudu nelze usoudit, jaký postup dovolatel od Nejvyššího soudu vyžadoval. Rovněž absentuje jednoznačné a srozumitelné vymezení právního problému, jímž se má Nejvyšší soud zabývat. Jak Ústavní soud uvedl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), bodě 38, ustanovení "§241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne". V posuzovaném případě pak navíc dovolatel ani neurčil, která ze situací vymezených zákonem pro posouzení jeho dovolání nastala. Postup Nejvyššího soudu tedy nezasáhl do stěžovatelových práv, neboť jeho závěr, že stěžovatel nenaplnil zákonem požadované náležitosti pro projednávání jeho podání, není nepřijatelně formalistický ani neodůvodněný.
9. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu