ECLI:CZ:US:2019:2.US.3709.19.1
sp. zn. II. ÚS 3709/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) EXELSIOR ENGINEERING, a. s., se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, 2) EXELSIOR GROUP, s. r. o., se sídlem Pekařská 621/7, Praha 5 a 3) Capital group SERVICE, s. r. o., se sídlem Biskupský dvůr 2095/8, Praha 1, shodně zastoupených JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2019, č. j. 54 T 11/2014-13362, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2019, č. j. 6 To 73/2019-13530, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), neboť mají za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené jim čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek a nebýt ve výkonu vlastnického práva omezován podle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny. Současně namítají, že rozhodnutím soudů došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle kterého je soudce při rozhodování vázán zákonem.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil zejména následující relevantní okolnosti. Stěžovatelům byly na základě rozhodnutí policejního orgánu zajištěny nemovité věci, a to jako zajištění náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti podle §79g zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stěžovatelé jednotlivě ke krajskému soudu podali návrh na zrušení zajištění nemovitostí, resp. zrušení zajištění náhradní hodnoty podle §79f tr. ř. Napadeným usnesením krajského soudu však byly tyto žádosti zamítnuty. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podali všichni stěžovatelé jednotlivě stížnosti, které byly napadeným usnesením vrchního soudu rovněž zamítnuty. Podstatou soudního řízení bylo posouzení, zda nadále existují důvody pro zajištění nemovitostí.
3. Stěžovatelé po celé trestní řízení namítají, že se nijak nepodíleli na vytýkaném trestním jednání, v trestní kauze nevystupují jako obžalovaní a není jim nic kladeno za vinu, stejně jako nebylo prokázáno, že by zajištěné nemovitosti byly užity ke spáchání trestního jednání, nebo k tomu byly určeny, případně by byly výnosem z této trestné činnosti. Nadto zdůrazňují, že některé zajištěné nemovitosti byly nabyty ještě předtím, než byly obdrženy dotační prostředky, jejichž nabytí má být na základě stále trvajícího trestního řízení v rozporu se zákonem. V této souvislosti odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 2307/13, podle kterého společnost nemůže být postihována za údajné protiprávní jednání byť jejího statutárního orgánu, je-li zcela zjevné, že se na vytýkaném jednání nijak nepodílela a ani jednání nijak nesouviselo s obchodní nebo provozní činností společnosti.
4. Obecné soudy prý rovněž dostatečně neodůvodnily, proč je zajišťován ekvivalent majetkové hodnoty, která měla být výnosem trestné činnosti právě u stěžovatelů. Přitom bylo podstatné alespoň osvědčit, že výnos z trestné činnosti vznikl, byl zničen nebo zužitkován a nelze jej tedy zajistit, a je proto namístě za něj zajistit náhradní hodnotu u třetích osob, tj. u stěžovatelů. Podstata námitek stěžovatelů tak směřuje k tomu, že došlo k omezení jejich vlastnického práva formou zajištění, přičemž toto zajištění nemá zákonný podklad a jsou zajištěny nemovitosti, které nebyly nabyty trestnou činností a ani nebyly nástrojem trestné činnosti. Dále tvrdí, že z porovnání údajně způsobené škody obžalovanými je zřejmé, že je dán extrémní nepoměr mezi touto škodou, jejíž náhrady se domáhá Státní fond životního prostředí, a hodnotou zajištěných nemovitostí, kdy uplatněná škoda je mnohonásobně menší, než hodnota zajištěných nemovitostí.
5. Stěžovatelé brojí rovněž proti délce zajištění nemovitostí. Trestná činnost obžalovaných je prověřována již od ledna roku 2011 a od roku 2013, kdy došlo k zajištění předmětných nemovitostí, je jim znemožněno nakládat s jejich legálně nabytým majetkem, aniž by bylo ve věci vydáno meritorní rozhodnutí. Délka trestního řízení se pak významně prodloužila, když v roce 2015 byla celá věc vrácena státnímu zástupci k došetření. V tomto kontextu je nutno posuzovat i rozhodnutí o zajištění nemovitostí, kdy z rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření je patrné, že jak procesní, tak i hmotněprávní postup policejního orgánu byl dílem vadný a vydal-li za tohoto stavu policejní orgán rozhodnutí o zajištění nemovitostí, pak je nutno na tato rozhodnutí o zajištění pohlížet s přihlédnutím k danému kontextu.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti státního zastupitelství či obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), a další; vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivně. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jimiž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429)]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
10. Jak je z ústavní stížnosti patrné, stěžovatelé ústavní stížností napadají nikoliv rozhodnutí o zajištění, ale soudní rozhodnutí zamítající jejich návrh na zrušení zajištění podle ustanovení §79f tr. ř. Pozornosti Ústavního soudu nicméně neuniklo, že s prakticky totožnými námitkami stran zásahu do práva vlastnit majetek vznesenými v nyní projednávané ústavní stížnosti se již oba soudy v napadených rozhodnutích řádně vypořádaly a Ústavní soud se se zde obsaženou argumentací soudu ztotožňuje, resp. nepovažuje ji za - z ústavněprávního hlediska - jakkoliv vadnou. Nadto je třeba zmínit, že stěžovatelé svoji žádost o zrušení zajištění opakují a s jejich námitkami se tak již minimálně jednou musely obecné soudy v minulosti vypořádat, přičemž proti těmto rozhodnutím nebyla ústavní stížnost podána. V nyní napadeném usnesení krajského soudu bylo opakovaně zdůrazněno, že zajištění nemovitých věcí sice samozřejmě představuje podstatný zásah do práv vlastníka, na druhou stranu se však jedná o zásah, jenž má oporu v zákoně, přičemž jeho účelem není zamezit standardnímu chodu činností, které jsou v nemovitostech případně vykonávány (a tedy podnikatelské činnosti stěžovatelů), nýbrž jejich účelem je zamezit účelovému "vyvedení" majetku z negativních dopadů, které mohou z trestního řízení vyplynout (srov. bod 11 napadeného usnesení krajského soudu).
11. Stěžovatelé se ovšem snaží svými námitkami docílit de facto revize okolností souvisejících s vydáním zajišťovacích rozhodnutí z přípravného řízení, avšak v tomto případě obecné soudy tuto revizní úlohu neplní, na což byli stěžovatelé upozorněni (srov. bod 13 napadeného usnesení krajského soudu). Naopak platí, že proti rozhodnutí o zajištění bylo přípustné v zákonné lhůtě podat podle §79a odst. 5 tr. ř. stížnost, čehož však stěžovatelé (vyjma spol. Capital group SERVICE, s. r. o.) nevyužili. Za této procesní situace, kdy vůbec nebyly proti rozhodnutím o zajištění uplatněny řádné opravné prostředky, je zcela nepřípustné, aby se revize těchto rozhodnutí domáhali stěžovatelé nyní - s časovým odstupem několika let - a v typově odlišném řízení.
12. Ústavní soud dále uvádí, že opakující se námitka stěžovatelů, že s trestnou činností, pro kterou jsou trestně stíhány odlišné osoby od stěžovatelů, nemají ničeho společného, je přinejmenším zavádějící. Stěžovatelé jsou totiž prokazatelně minimálně personálně spjati s obžalovanými. Společnost EXELSIOR GROUP, s. r. o., byla navíc žadatelem a příjemcem vylákaných dotačních prostředků, současně byla již v obžalobě dostatečně popsána provázanost jednotlivých společností - stěžovatelů. Skutečnost, že v nyní projednávané věci není trestní řízení vedeno proti stěžovatelům jakožto právnickým osobám, je mj. dána také tou okolností, že trestně stíhané skutky spadají do období let 2007 - 2011, tedy do období, kdy české právnické osoby ještě nebyly nadány trestní odpovědností a nebylo je proto možné trestně stíhat. Přesto však platí, že samotná skutečnost, že proti právnické osobě není vedeno trestní řízení, nemá vliv na posouzení okolností zajištění majetku, zejména jeho zajištění jakožto náhradní hodnoty (viz bod 15 napadeného usnesení krajského soudu). S ohledem na skutečnost, že nemovité věci ve vlastnictví stěžovatelů byly zajištěny jako náhradní hodnota, je pak absolutně irelevantní, za jakých okolností a k jakému časovému okamžiku byly zajištěné nemovité věci stěžovateli nabyty.
13. Důkladně se krajský soud v napadeném rozhodnutí vypořádal i s námitkou stran trvání zajištění (srov. bod 22 napadeného usnesení krajského soudu) a Ústavní soud se s argumentací krajského soudu beze zbytku ztotožňuje a pro stručnost proto nepovažuje za nutné ji opakovat či jakkoliv doplňovat.
14. Poukazy stěžovatelů na judikaturu Ústavního soudu nebyly ani v jednom případě shledány případnými, neboť zde chybí jakýkoliv vztah k posuzované věci. Současně je ale třeba říci, že se s nimi řádně vypořádal zejména krajský soud v nyní ústavní stížností napadeném usnesení.
15. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelé uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám odůvodnění nevykazují logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy a indiciemi, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry.
16. Závěrem lze proto shrnout, že Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu