ECLI:CZ:US:2019:2.US.3722.18.1
sp. zn. II. ÚS 3722/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Vodičkova 17, Praha 1proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 4 Tdo 1111/2018-28, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 9 To 4/2018 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017 č. j. 4 T 29/2015-852, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel proti napadenému odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 4 T 29/2015 podal odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 9 To 4/2018 tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Znovu rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání účastenství formou organizátorství na trestném činu podvodu a dále účastenství formou organizátorství ze zločinu podvodu. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. V dovolání stěžovatel upozorňoval na tu skutečnost, že soudy neobjektivně a nerovným přístupem vyhodnocovaly všechny rozhodné okolnosti, které mají vliv na posuzování znaků trestného činu. Stěžovatel namítl neprokázání zákonných znaků trestného činu formou organizátorství a chybné právní posouzení skutku. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení uvedl, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce účasti stěžovatele na spáchání skutků, pro které byli V. N. a J. N. již pravomocně odsouzeni.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti připomněl, že soud prvního stupně rozhodoval v předmětné trestní věcí již svým druhým rozsudkem, přičemž prvním rozsudkem sp. zn. 4 T 29/2015 ze dne 12. 10. 2015 byl stěžovatel obžaloby zproštěn, věc pak musela být došetřována. Stěžovatel poté poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 3741/11, v němž je uvedeno, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Dle názoru stěžovatele z uvedeného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že je v případě důkazní situace "tvrzení proti tvrzení" soud povinen zabývat se otázkou, zda svědek na výsledku řízení má jakýkoli zájem. Stěžovatel má za to, že právě u svědka V. N. je objektivně přítomna pochybnost o jeho nezainteresovanosti na výsledku řízení. Je zřejmé, že V. N., který byl pravomocně odsouzen spolu se svojí manželkou, bude ve věci vypovídat v neprospěch stěžovatele. Naopak J. N. proti stěžovateli nevypovídala. Neústavnost trestního procesu pak stěžovatel spatřuje v tom, že obecné soudy odsuzující rozsudek vydaly příliš rychle. Stěžovatel vytýká obecným soudům především vady důkazního řízení spočívající v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Není například pravda, že by to snad byla jen výpověď spolupachatele, která stěžovatele usvědčovala, ale byly to též listinné důkazy, záznamy o uskutečněném telekomunikačním provozu, výpovědi dalších svědků (např. svědka J. L.). Při vyhodnocování těchto důkazů soudy nevybočily ze zásad, které ukládá trestní řád a ústavní pořádek.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu