ECLI:CZ:US:2019:2.US.3746.17.1
sp. zn. II. ÚS 3746/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele města Kaplice, se sídlem Náměstí 70, Kaplice, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem Na Sadech 21, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017 č. j. 28 Cdo 1473/2017-294 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2016 č. j. 8 Co 1432/2016-250, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2017 č. j. 8 Co 1432/2016-267, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 30. 5. 2016 č. j. 6 C 89/2015-196 zamítl návrh Římskokatolické farnosti Blansko u Kaplice (dále jen "farnost Blansko") na určení vlastnického práva k pozemkům blíže specifikovaným ve výroku I. tohoto rozsudku. Farnost Blansko se tímto návrhem domáhala určení, že vlastnické právo k předmětným pozemkům, které považovala za historický majetek svého právního předchůdce (Farní beneficium Blansko) ve smyslu §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13 ze dne 29. 5. 2013 [(N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"], náleží České republice (dále jen "stát"). Návrhu přitom nepřisvědčil, protože vlastníkem předmětných pozemků se stal na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přechodu majetku"), stěžovatel.
3. Proti tomuto rozhodnutí podala Farnost Blansko odvolání. Krajský soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že vlastníkem dotčených pozemků určil stát. Uvedl přitom, že je zapotřebí odlišovat technicky stanovené datum převzetí nemovitostí do užívání právním předchůdcem stěžovatele a okamžik faktického fyzického převzetí, k němuž prokazatelně došlo až po 1. 1. 1950. Na fikci zpětného převzetí konstituovanou pokyny a výnosy Ministerstva zemědělství je pak třeba nahlížet jako na operativní rozhodnutí státu jakožto vlastníka předmětných nemovitostí po 1. 1. 1950. Nepřevzal-li tedy právní předchůdce stěžovatele pozemky, neujal-li se hospodaření na nich do 31. 12. 1949 (prokazatelně se tak stalo až 21. 11. 1950) a absentuje-li přídělová listina, jež by mu tyto přiřkla, nemohou být naplněny podmínky ustanovení §2 ani §2a odst. 1 zákona o přechodu majetku. Proto nelze uzavřít, že vlastnické právo přešlo ze státu na stěžovatele ve smyslu zákona o přechodu majetku, a k jeho zápisu do katastru nemovitostí tak došlo nedůvodně a tudíž i v rozporu s účelem §29 zákona o půdě.
4. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, jelikož nebyly naplněny podmínky §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Připomněl přitom, že účelem novely zákona o přechodu majetku provedené zákonem
č. 114/2000 Sb., nebyla legalizace kontroverzních přídělů z doby před 31. 12. 1949, ale vypořádání se s případy, při nichž došlo k vydání přídělových rozhodnutí po 31. 12. 1949, tedy po zániku obecního vlastnictví. Úvahu krajského soudu, dle níž nemohlo dojít k oprávněnému nabytí vlastnického práva k pozemkům stěžovatele ve smyslu zákona o přechodu majetku, a to ani v důsledku zpětně datovaného přídělu, nebylo-li prokázáno, že na nich přede dnem 31. 12. 1949 (tj. v období, kdy mohly obce nabývat vlastnické právo) fakticky hospodařil, pak vyhodnotil jako správnou. Konečně, přípustnost dovolání nemohla založit ani otázka možného vydržení předmětných nemovitostí, neboť ji stěžovatel poprvé uplatnil až v dovolání.
5. Stěžovatel podal proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Namítá porušení základního práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny s tvrzením, že obecné soudy nerespektovaly ve svých rozhodnutích zásadu rovnosti účastníků řízení a porušily zásadu zákazu deformace důkazu a princip zákazu libovůle v rozhodování. Porušení těchto svých práv přitom dovozuje z toho, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku, zda na něj ve smyslu ustanovení §2 zákona o přechodu majetku přešly pozemky, které byly předmětem přídělu jeho právního předchůdce, který tyto převzal do své držby v období do 31. 12. 1949. Tedy zda se jednalo o původní majetek obce a zda se mu tuto skutečnost podařilo v řízení prokázat. V tomto směru stěžovatel především namítá, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav, v důsledku čehož věc také nesprávně posoudily po právní stránce.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
8. Ústavní soud připomíná, že dle §2a odst. 1 písm. a) zákona o přechodu majetku přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 nemovitosti uvedené v §2, které byly obcím přiděleny jako přídělcům zde specifikovaným způsobem. Jak je zřejmé z důvodové zprávy k zákonu č. 114/2000 Sb., tj. novele zákona o přechodu majetku, a navazující judikatury Nejvyššího soudu, účelem této novely je umožnit přechod nemovitostí do vlastnictví obce i v případech, kdy nedošlo k formálnímu završení procesu přídělu (k rozhodnutí o přídělu, resp. k vydání přídělového plánu došlo po 31. 12. 1949 nebo vůbec), ačkoliv obce do doby zániku obecní samosprávy s majetkem hospodařily (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2898/12 ze dne 31. 1. 2013). Stěžovateli se však v řízení před obecnými soudy nepodařilo požadavek faktického ovládání, resp. hospodaření na pozemku ze strany jeho právního předchůdce prokázat. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že mu zjišťování skutkového stavu nepřísluší, neboť to je doménou obecných soudů, zejm. pak soudu nalézacího (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 929/18 ze dne 24. 4. 2018).
9. Ústavní soud pak dále konstatuje, že neshledal, že by napadená rozhodnutí, resp. postup krajského soudu při dokazování měl za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy podrobily navrhované důkazy detailní analýze a s námitkami stěžovatele se náležitě vypořádaly. Při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo. Věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině a svá rozhodnutí podrobně zdůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry obecných soudů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a v žádném případě ji nelze považovat za porušení jeho základních práv.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu