ECLI:CZ:US:2019:2.US.3746.19.1
sp. zn. II. ÚS 3746/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Waltera, zastoupeného Mgr. Martinem Ondrejátem, advokátem se sídlem Nad Strouhou 67, Praha 4, směřující proti výroku III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 10 A 128/2015-46, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení výroku III. v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 10 A 128/2015 stěžovatel žádal, aby mu byla vrácena část soudního poplatku a byla mu přiznána náhrada nákladů řízení z důvodu, že vzal zpět žalobu na nečinnost ze dne 13. 8. 2015 pro pozdější chování žalovaného, Policie České republiky - Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje. Ke zpětvzetí uvedené žaloby došlo z důvodu, že stěžovatelem podaná žádost o informace ze dne 13. 5. 2015 byla úplně vyřízena přípisem od žalovaného ze dne 4. 10. 2019, č. j. KRPU-164800-2/ČJ-2019-0400KR-AP.
4. Za této situace městský soud shledal, že stěžovatel vzal svoji žalobu zpět pro pozdější chování žalovaného (tj. z důvodu rozhodnutí o žádosti stěžovatele o informace) a napadeným rozhodnutím mu přiznal podle ustanovení §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") náhradu nákladů řízení ve výši 1.000 Kč k rukám jeho právního zástupce, Mgr. Martina Ondrejáta (výrok III.).
5. Městský soud tedy přiznal stěžovateli toliko náhradu nákladů za nevrácenou část soudního poplatku (výrokem II. napadeného usnesení bylo rozhodnuto, že se stěžovateli, jenž zaplatil soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, vrací soudní poplatek ve výši 2.000 Kč), nicméně nepřiznal mu náhradu nákladů spočívajících v odměně advokáta za poskytnuté právní služby. Zohlednil, že stěžovatel u něj vede, ať už svým jménem nebo coby zástupce manželky, řadu sporů týkajících se poskytování informací, z čehož dovodil, že stěžovatel "je tedy nepochybně dostatečně kvalifikován k vystupování před soudy bez potřeby využití právních služeb jiného advokáta." Městský soud uzavřel, že stěžovatel nevynaložil náklady na právní služby důvodně, jak předpokládá ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti městskému soudu vytýká ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci ustanovení s. ř. s. o nákladech řízení a nerespektování související judikatury Ústavního soudu. Uvádí, že městský soud interpretoval podústavní právo způsobem, který popírá princip rovnosti účastníků řízení, čímž porušil nejen právo stěžovatele na spravedlivý proces, ale nepřímo zasáhl též do jeho práva na právní pomoc. Odkazuje zejména na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501) ze dne 25. 3. 2014, z něhož vyplývá, že účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl jako advokát bránit sám.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) ze dne 20. 6. 1995; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) ze dne 15. 10. 2012]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) ze dne 12. 5. 2004 či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29) ze dne 5. 1. 2012]. Tomuto požadavku nicméně městský soud v právě projednávané věci plně dostál. Městský soud jasně vysvětlil, proč o nákladech řízení rozhodl tak, jak rozhodl, a toto vysvětlení není ani nepřesvědčivé, ani nevykazuje znaky libovůle.
11. Odkazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na některé nálezy, kde zdejší soud zasáhl do rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení (zejména pak na nález sp. zn. I. ÚS 3819/13), tyto jeho odkazy nejsou zcela přiléhavé. Jak se totiž podává z právě citovaného nálezu (srov. bod 20), "je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany." Pokud tedy městský soud při rozhodování o (ne)přiznání náhrady nákladů spočívajících v odměně advokáta za poskytnuté právní služby zohlednil (srov. usnesení městského soudu, bod 17), že u něj stěžovatel vede řadu sporů týkajících se poskytování informací, tedy sporů majících stejný předmět řízení jako nyní projednávaný případ, a to ať už svým jménem nebo coby právní zástupce manželky (např. pod sp. zn. 10 A 98/2019, 10 A 32/2019, 10 A 213/2017, 6 A 100/2018, 6 A 125/2019, 10 A 80/2019), nelze mu vzhledem ke shora citované právní větě cokoliv vytýkat.
12. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že při rozhodování o nákladech právního zastoupení u osob, jež samy vykonávají advokátní praxi, lze s ohledem na citovaný nález zohlednit také složitost projednávané věci (srov. cit. nález, bod 20), přičemž je toho názoru, že v nyní posuzovaném případě se jednalo spíše o věc právně jednoduchou, tedy nutně nevyžadující zastoupení advokátem.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu