ECLI:CZ:US:2019:2.US.3764.18.1
sp. zn. II. ÚS 3764/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Davídka, právně zastoupeného Mgr. Davidem Rašovským, advokátem se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018 č. j. 33 Cdo 3554/2018-223, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2018 č. j. 57 Co 519/2017-203 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 27. 9. 2017 č. j. 16 C 7/2016-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 11. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně chráněná práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že stěžovatel prostřednictvím darovací smlouvy daroval žalované spoluvlastnický podíl ideální 1/2 k tam specifikovaným nemovitostem, avšak v důsledku přetrvávajících neshod a následného rozvodu manželství od darovací smlouvy odstoupil. Jelikož žalovaná odmítla odstoupení od smlouvy akceptovat, stěžovatel podal k Okresnímu soudu ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí (dále jen "okresní soud") žalobu na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl (výrok I), neboť měl za to, že nebyly splněny podmínky odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk podle §2072 odst. 1 občanského zákoníku; dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 10 800 Kč (výrok II). O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že výrok I napadeného prvostupňového rozsudku se potvrzuje (výrok I), výrok II tohoto rozsudku se mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 20 400 Kč (výrok II) a nakonec rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení částku 7 986 Kč (výrok III). Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že jednání vytýkané žalované je nutno posuzovat s přihlédnutím k celkové situaci mezi stěžovatelem a žalovanou. S ohledem na to, že vztahy mezi stěžovatelem a žalovanou jsou poznačeny probíhajícím rozvodovým řízením a jsou mimořádně vyhrocené z obou stran, nelze vnímat jednání žalované izolovaně. Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu o dovolání stěžovatele tak, že jej odmítl pro vady (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč (výrok II).
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že nebyly naplněny zákonné podmínky odstoupení od darovací smlouvy, v důsledku čehož obecné soudy zamítly jeho žalobu na určení vlastnictví ke sporné id. 1/2 předmětných nemovitostí. V této souvislosti uvádí, že žalovaná porušila manželský slib, znevažovala ho v očích jejich společného dítěte a urážela jeho rodiče, což považuje za jasnou známku nevděku a porušení dobrých mravů ve smyslu §2072 odst. 1 občanského zákoníku. Dospěly-li obecné soudy k jinému závěru, porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku. Nakonec stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud si přípisem ze dne 31. 1. 2019 vyžádal od okresního soudu text stěžovatelova dovolání, a to za účelem posouzení důvodnosti posledně uvedené námitky stěžovatele. Vyžádaný dokument byl Ústavnímu soudu doručen dne 4. 2. 2019.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a obsah stěžovatelova dovolání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná (ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu) a zčásti nepřípustná (ve vztahu k napadeným rozsudkům krajského a okresního soudu).
6. Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna Ústavní soud konstatoval, že nevymezí-li dovolatel (tj. stěžovatel), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, přitom dle citovaného stanoviska nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. Z obsahu vyžádaného dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelovo vymezení přípustnosti dovolání (viz §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř.) skutečně nelze považovat za řádné. Stěžovatel v dovolání stručně a bez hlubší, resp. jakékoli právní argumentace uvádí, že "jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 [o. s. ř. - pozn.] a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.)." V dalších, zdánlivě navazujících pasážích dovolání stěžovatel pouze brojí proti (údajně) závadnému jednání žalované a poukazuje na její jednotlivá pochybení nebo cituje údajně vadné pasáže rozhodnutí odvolacího soudu, tedy vůbec nevysvětluje, které ze čtyř zákonných kritérií přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. by mělo být dle mínění stěžovatele naplněno. Navíc nelze přehlédnout, že v předmětném dovolání se neobjevil ani jeden jediný odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, který by byla s to podpořit stěžovatelovo přesvědčení o přípustnosti jeho dovolání. Jelikož stěžovatel nevyčerpal efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), je nezbytné považovat jeho ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím okresního a krajského soudu za nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních občanského soudního řádu, dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti - není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.
9. S ohledem na výše uvedené (viz bod 7 tohoto usnesení) má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud postupoval plně v souladu se zákonnou úpravou, odmítl-li dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §241a odst. 2 o. s. ř. S ohledem na obsah stěžovatelova dovolání a praktickou absenci relevantní právní argumentace v něm považuje Ústavní soud odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu za řádné, ačkoli je mimořádně stručné, a to až na samé hranici ústavní konformity. Nejvyšší soud v něm dostatečně srozumitelně a logicky objasnil, na základě jakých úvah dospěl k přesvědčení, že stěžovatelovo dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Z ústavního hlediska nelze nic vytknout ani názoru Nejvyššího soudu, že pouhou citaci ustanovení §237 o. s. ř. není možné považovat za řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Napadené usnesení nevykazuje ani známky svévole. O svévoli by se jednalo např. tehdy, pokud by Nejvyšší soud nerespektoval kogentní normu občanského soudního řádu nebo by ji interpretoval způsobem, jenž popírá její podstatu nebo je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)]. K tomu ovšem nedošlo.
10. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu