ECLI:CZ:US:2019:2.US.3783.19.1
sp. zn. II. ÚS 3783/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ARASOR s.r.o., se sídlem Bělehradská 568/92, Praha 2, zastoupené JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5, směřující proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 16. 7. 2019, č. j. KRPU-149538-469/TČ-2018-040080, a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 9. 2019, č. j. 1 KZV 143/2018-1057, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") a Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně"). Má za to, že jimi bylo porušeno její právo na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, v červenci 2018 zahájil policejní orgán trestní stíhání několika fyzických a právnických osob pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, celková škoda byla stanovena na téměř 139 milionů Kč. Ve stejném období bylo dle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, v rozhodném znění, zajištěno stěžovatelce vozidlo Porsche 911 GT3 jako náhrada hodnoty odpovídající výnosu z trestné činnosti. Stěžovatelka nebyla v daném trestním řízení obviněna, nicméně policejní orgán došel k závěru, že oficiální vlastnictví vozidla bylo pouze zdánlivé a skutečným majitelem byl jeden z obviněných. Stížnost proti zajištění vozidla byla Městským soudem v Praze zamítnuta a správou vozidla byl pověřen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
3. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových požádal o souhlas s prodejem vozidla dle §12 zákona č. 279/2003, o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, v rozhodném znění (dále jen jako "zákon o zajištění majetku"). Přes nesouhlas stěžovatelky rozhodl policejní orgán 16. 7. 2019 nyní napadeným usnesením o prodeji vozidla, neboť dle něj hrozila rychlá ztráta tržní hodnoty vozidla [§12 odst. 2 písm. b) zákona o zajištění majetku] a se správou vozidla byly spojeny nepřiměřené náklady [§12 odst. 2 písm. c) zákona o zajištění majetku]. Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení dne 19. 8. 2019 stížnost a zároveň požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání stížnosti s odkazem na nefunkčnost notifikačních zpráv z datové schránky na mobilní telefon. Státní zástupkyně napadeným usnesením stížnost zamítla pro opožděnost. Dovodila, že nelze osvědčit tvrzení o (ne)funkčnosti notifikačních zpráv, stěžovatelka ale bez ohledu na to měla vzhledem k průběhu řízení postupovat obezřetněji a být připravena na možnost doručení rozhodnutí policejního orgánu o prodeji vozidla. Státní zástupkyně nicméně v odůvodnění usnesení přezkoumala rozhodnutí o prodeji vozidla též věcně a vyhodnotila je jako zákonné a dostatečně odůvodněné.
4. Stěžovatelka s uvedenými závěry obou usnesení nesouhlasí. Považuje nedobrovolný prodej svého majetku za de facto vyvlastnění, takové rozhodnutí je zásahem do jejího majetkového práva a musí být přezkoumáno soudem. Soudní přezkum ostatně předpokládá v případě prodeje zajištěného majetku z důvodu nepřiměřených nákladů spojených se správou též §12 odst. 6 zákona o zajištění majetku (srov. v daném ustanovení na odkaz na §146a trestního řádu). Právo na spravedlivý proces bylo porušeno rovněž neprominutím zmeškání lhůty pro podání stížnosti. Stěžovatelka se spoléhala v době dovolených na notifikace z datové schránky, ty však nefungovaly a o rozhodnutí policejního orgánu se dozvěděla až při kontrole obsahu datové schránky po uplynutí lhůty. Neprominutí zmeškání pokládá za neproporcionální ve vztahu k následkům. V neposlední řadě hrubě popírají skutečnost i věcné důvody pro prodej vozidla: odhadovaná cena automobilu byla významně podhodnocena, do budoucna nešlo čekat výraznější pokles tržní ceny, naopak není zřejmé, proč by se správou vozidla měly být spojeny nepřiměřené náklady.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem, tedy je oprávněn korigovat pouze úkony, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení (např. nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13).
10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny (srov. především nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13). Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
11. Uvedená východiska lze aplikovat rovněž na prodej zajištěného majetku dle ustanovení §12 zákona o zajištění majetku. Jakkoliv stěžovatelka může vynucený prodej vozidla považovat za zásah do vlastnického práva (vyvlastnění), ve skutečnosti k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním vozidla podle §79g odst. 1 trestního řádu. Prodej se považuje za pouhý výkon správy zajištěného majetku (viz §1 odst. 4 zákona o zajištění majetku), nejde o další samostatnou fázi následující po zajištění. Jinak vyjádřeno, smyslem §12 zákona o zajištění majetku není poškodit vlastníka, ale naopak zabránit snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času (za všechny srov. usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 3667/13).
12. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky směřující k nepřezkoumání rozhodnutí o prodeji vozidla soudem. Ve vztahu ke stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o prodeji stěžovatelka oprávněně upozorňuje, že policejním orgánem uplatněný důvod prodeje spočívající v předpokladu nepřiměřených nákladů spojených s výkonem správy je přezkoumatelný soudem (srov. §12 odst. 6 zákona o zajištění majetku ve spojení s §146a trestního řádu). Policejní orgán ovšem rozhodl o prodeji taktéž z důvodu spočívajícího v předpokladu rychlé ztráty tržní hodnoty vozidla. Postupoval při tom dle §12 odst. 2 písm. b) zákona o zajištění majetku, dané ustanovení přitom motorová vozidla výslovně uvádí jako příklad majetku, který na hodnotě rychle ztrácí. Zákonodárce zároveň stanovil, že u tohoto důvodu prodeje postačí přezkum rozhodnutí policejního orgánu státním zástupcem [srov. §12 odst. 6 zákona o zajištění majetku ve spojení s §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu].
13. Ústavní soud nesouhlasí s argumentací stěžovatelky, že takový postup je nedostatečný a věc by měla být přezkoumána soudem. Jak již bylo totiž uvedeno výše, smyslem prodeje není poškodit vlastníka, ale naopak zachovat hodnotu jeho majetku. Samotné zajištění vozidla, tvořící jádro omezení vlastnického práva stěžovatelky, soudem přezkoumáno bylo (viz rekapitulace výše). Tento výklad potvrzuje rovněž předchozí judikatura Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2284/16). Státní zástupkyně v napadeném usnesení potvrdila postup policejního orgánu, odůvodňující prodej vozidla předpokladem rychlé ztráty jeho hodnoty. Za této situace by postrádalo smysl, aby druhý důvod prodeje (nepřiměřené náklady spojené s výkonem správy) přezkoumával samostatně soud, neboť jeho rozhodnutí by na oprávněnosti prodeje nemohlo fakticky nic změnit a šlo by maximálně o akademický výrok.
14. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám stěžovatelky je Ústavní soud vázán výše vymezeným restriktivním rámcem přezkumu rozhodnutí orgánů v přípravném řízení. Není pochyb, že stěžovatelka podala stížnost proti usnesení policejního orgánu opožděně. Státní zástupkyně zdůvodnila (s. 3 usnesení), proč posoudila zmeškání lhůty stěžovatelkou za zaviněné a nepovolila jí navrácení lhůty. Její závěr v tomto směru určitě není v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými skutečnostmi a nevykazuje ani znaky svévole. Nad rámec toho státní zástupkyně i tak přistoupila (byť logicky pouze obiter dictum) též k věcnému přezkumu důvodů prodeje vozidla. Stěžovatelce lze přisvědčit, že z vyjádření prodejce vozů Porsche, získaného policejním orgánem po podání stížnosti, vyplynula vyšší odhadní cena prodávaného vozidla (cca 3 miliony místo 2 milionů). Zároveň však prodejce uvedl, že nejde o investiční vůz a jeho cena bude klesat (byť ne prudce). Právě faktor poklesu ceny je přitom pro prodej klíčový a stěžovatelka jej zpochybnit nedokázala. Ani v tomto ohledu tak výsledek zhodnocení postupu policejního orgánu státní zástupkyní Ústavní soud není nezákonný, tím méně protiústavní.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci státní zástupkyně vyložila a aplikovala podústavní právo řádně a proti jejím závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ve vztahu k usnesení státní zástupkyně ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Jak již bylo výše předestřeno, stížnost proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka opožděně a nevyčerpala tak řádně zákonem dané opravné prostředky. Ve vztahu k citovanému usnesení je tak ústavní stížnost nepřípustná a Ústavní soud ji v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu