ECLI:CZ:US:2016:2.US.2284.16.1
sp. zn. II. ÚS 2284/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Davida Šmíry, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Mickou, advokátem se sídlem Zahradnická 331/28, Karviná - Mizerov, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 7. 4. 2016, č. j. KRPT-132737/TČ-2015-070081, a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 6. 5. 2016, sp. zn. 4 KZV 27/2015, za účasti Policie České republiky a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Stěžovatel je stíhán pro trestnou činnost právně kvalifikovanou jako zločin úvěrového podvodu podle ustanovení §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 k ustanovení §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku.
3. Napadeným rozhodnutím policejního orgánu bylo rozhodnuto podle ustanovení §12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu zajištění majetku"), o prodeji tří motorových vozidel. Dle policejního orgánu totiž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že předmětné automobily byly výnosem z trestné činnosti, a jelikož se jedná o věci, u nichž lze důvodně předpokládat, že tento majetek bude ztrácet na hodnotě [viz ustanovení §12 odst. 2 písm. b) zákona o výkonu zajištění majetku, v němž se výslovně hovoří o motorových vozidlech], rozhodl o jejich prodeji ve smyslu shora citovaného ustanovení.
4. Stížnost stěžovatele směřující proti tomuto rozhodnutí policejního orgánu státní zastupitelství nyní napadeným usnesením zamítlo. V odůvodnění se nejprve věnovalo otázce, jaký orgán je příslušný rozhodnout o prodeji zajištěných věcí, přičemž došlo k závěru, že ustanovení §1 odst. 6 věta poslední zákona o výkonu zajištění majetku na případy prodeje zajištěného majetku podle ustanovení §12 odst. 2 citovaného zákona nedopadá, kdy je naopak zcela jednoznačně stanovena příslušnost policejního orgánu k vydání tohoto rozhodnutí. Prodej zajištěného majetku totiž nelze považovat za součást výkonu rozhodnutí, nýbrž jedná se o součást správy zajištěného majetku (nejde tu o zbavení vlastnictví, ale o transformaci hodnoty majetku téhož vlastníka z jedné formy do formy jiné), která má zabránit snížení jeho hodnoty, což ve své podstatě prospívá též obviněnému. Tomu ostatně jednoznačně svědčí též ustanovení §1 odst. 4 zákona o výkonu zajištění majetku. Proto také není k rozhodování o stížnosti v přípravném řízení dána příslušnost soudu, nýbrž orgánem povolaným rozhodnout o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu je státní zástupce vykonávající dozor. Ve věci konkrétních námitek směřujících proti prodeji zajištěných věcí pak státní zastupitelství uvedlo, že dosavadní důkazní situace nesvědčí nevině stěžovatele, a proto státní zástupce neshledal na napadeném usnesení policejního orgánu žádné vady s tím, že v odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo policejním orgánem popsáno poměrně podrobně, z jakých skutečností vycházel a na základě čeho bylo rozhodnuto, přičemž vyřčené závěry mají oporu jak v listinných materiálech, tak ve vyjádřeních slyšených osob či výsledcích provedených prohlídek.
5. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele neměla zákonný podklad, nebyla vydána příslušným orgánem a byla projevem svévole, čímž byla porušena jeho práva zaručená čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy. Absenci zákonného podkladu pro rozhodnutí spatřuje stěžovatel ve skutečnosti, že rozhodnutí o prodeji nepředcházelo žádné rozhodnutí o zajištění vozidel, ze kterého by bylo zřejmé, za jakým účelem předvídaným trestním řádem k zajištění dochází, čímž byl stěžovatel zbaven možnosti projednání stížnosti do zajištění majetku před soudem. Dále stěžovatel obšírně namítá, že není možné, aby o stížnosti proti rozhodnutí o prodeji zajištěných věcí (vozidel) dle zákona o výkonu zajištění majetku rozhodoval státní zástupce, který vykonává nad přípravným řízením dozor [srov. ustanovení §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu], neboť ten dával k takovému rozhodnutí předchozí či následný souhlas a nemohl by tedy takové rozhodnutí přezkoumávat. Zároveň pak stěžovatel namítá, že policejní orgán rozhodl o prodeji vozidel v situaci, kdy zde nebyl sebemenší náznak toho, že by chtěl majetek zašantročit, na někoho jiného převést či prodat, kdy podobně stěžovatel zpochybňuje též další skutkové závěry orgánů činných v trestním řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13).
9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.
10. Uvedené platí též pro prodej zajištěného majetku dle ustanovení §12 zákona o výkonu zajištění majetku. Jak plyne z dřívější judikatury zdejšího soudu, prodej zajištěného majetku nepředstavuje další omezení vlastnického práva, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci podle ustanovení §78 nebo 79 trestního řádu. Smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona o výkonu zajištění majetku není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. V případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka a priori nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3198/14 ze dne 3. 12. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 374/15 ze dne 24. 2. 2015 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3667/13 ze dne 9. 2. 2016).
11. S přihlédnutím k výše uvedeným principům, jež jsou spjaty s omezením vlastnického práva v průběhu přípravného trestního řízení, posoudil Ústavní soud případ stěžovatele, dospěl však k závěru, že k jím tvrzenému zásahu do jeho garantovaných práv a svobod postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo.
12. Ústavní soud se předně zabýval otázkou, zdali napadená rozhodnutí vydal věcně příslušný orgán a zda o stěžovatelem podané stížnosti neměl namísto státního zástupce rozhodovat soud. Zde však musí Ústavní soud konstatovat, že státní zastupitelství se s touto otázkou v nyní napadeném rozhodnutí dostatečně zabývalo, přičemž Ústavní soud nevidí žádný důvod, pro který by měl tyto jeho závěry rozporovat a proto na ně v plné míře odkazuje. Novelou zákona o výkonu zajištění majetku provedenou zákonem č. 86/2015 Sb. totiž byly změněny podmínky pro prodej zajištěného majetku, přičemž i z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona vyplývá, že cílem navržených změn bylo rozšířit podmínky prodeje zajištěného majetku, odstranit stávající výkladové nejasnosti a zpřesnit pravidla prodeje. Současné znění citovaného zákona přitom jednoznačně stanoví, že prodej se považuje za výkon správy zajištěného majetku (viz ustanovení §1 odst. 3 citovaného zákona), neboť nejde o další samostatnou fázi následující po zajištění či správě. Ustanovení §1 odst. 6 pak výslovně uvádí, že o prodeji zajištěných věcí rozhodne policejní orgán, přičemž od citované novely zákona o výkonu zajištění majetku již není vyžadován předchozí souhlas státního zástupce. Dle důvodové zprávy se totiž předchozí úprava jevila zatěžující a nadbytečná. O takovém prodeji musí policejní orgán nyní státního zástupce pouze v dostatečném předstihu informovat, aby tento mohl posoudit vhodnost prodeje z pohledu aktuálního stavu trestního řízení (důkazní situace, povaha zajištěného majetku a účel zajištění, dotčené osoby atd.) a v případě, že by s prodejem nesouhlasil, aby mohl využít svých dozorových oprávnění, jež má k dispozici podle trestního řádu. Uvedená informační povinnost policejního orgánu se ale netýká věcí rychle podléhajících zkáze (tedy právě i motorových vozidel), jež s ohledem na svou povahu musí být urychleně prodány bez dalšího. Z uvedeného vyplývá, že prodej zajištěných věcí je v současné době plně v kompetenci policejního orgánu (obzvláště v případě věcí rychle podléhajících zkáze), přičemž s ohledem na skutečnost, že státní zastupitelství již nyní do tohoto prodeje nikterak nezasahuje, neobstojí argumentace stěžovatele, že by fakticky dvakrát rozhodovalo o tomtéž. Za této situace tedy nelze souhlasit, že by o stížnosti podané proti prodeji zajištěných věcí měl rozhodnout soud a nikoli státní zastupitelství povolané k vyřizování stížností směřujících proti usnesení policejního orgánu. Nejedná se totiž ani o případ ustanovení §1 odst. 6, věty poslední zákona o výkonu zajištění majetku, dle kterého o úkonech, jimiž se zasahuje do základních práv a svobod a o kterých podle trestního řádu rozhoduje v přípravném řízení soudce, rozhoduje podle tohoto zákona soudce na návrh státního zástupce. Jak již bylo výše vyřčeno, smyslem prodeje není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty, a takto tento úkon nepředstavuje další omezení vlastnického práva, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci. A pouze okrajem Ústavní soud poznamenává, že tento výklad (i za předchozí právní úpravy) nikterak nezpochybnila ani předchozí judikatura Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3667/13 ze dne 9. 2. 2016).
13. Za této situace se tedy Ústavní soud zaměřil na posouzení konkrétních námitek směřujících proti napadeným rozhodnutím, avšak ani ty neshledal důvodnými. Požadavky, jež jsou na stěžovatelem napadená rozhodnutí z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat podle Ústavního soudu zejména do následujících tezí: musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). To znamená, že dovozené závěry o naplnění podmínek uvedených v §12 zákona o výkonu zajištění majetku nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici.
14. Taková pochybení však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal. Pokud se jedná o stěžovatelem vytýkanou absenci předchozího řádného zajištění věcí určených k prodeji, tak zde musí rozhodující senát konstatovat, že z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že k jejich zajištění došlo v souladu se zákonem. Samotný průběh zajištění věcí přitom přesahuje rámec nyní projednávané ústavní stížností, pročež není úkolem Ústavního soudu posuzovat okolnosti tohoto zajištění, nýbrž pouze posoudit jejich nucený prodej, o němž bylo rozhodnuto napadenými usneseními. Pokud pak stěžovatel povšechně rozporuje skutkové závěry orgánů činných v trestním řízení, pro něž bylo rozhodnuto o nezbytnosti prodeje zajištěných věcí, shledal Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí, že vyslovené závěry nejsou v extrémním rozporu s dosud zjištěnými skutečnosti a nevykazují ani znaky svévole, jak tvrdí stěžovatel, přičemž rozhodující orgány se v napadených rozhodnutích vypořádaly též s argumenty přednesenými stěžovatelem v ústavní stížnosti (viz např. s. 6-7 napadeného stížnostního usnesení).
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť tato rozhodnutí nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno rozhodujícím orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu