ECLI:CZ:US:2019:2.US.379.19.1
sp. zn. II. ÚS 379/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Martina Vlčka, 2) Jany Vlčkové a 3) Filipa Vlčka, zastoupených Mgr. Jakubem Kerestešim, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 2. 2018, č. j. 27 C 132/2016-57, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2018, č. j. 12 Co 185/2018-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí. Mají za to, že obecné soudy svým postupem porušily jejich právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí, stěžovatelé měli dne 11. 11. 2015 odcestovat letadlem společnosti Lufthansa z Prahy do Frankfurtu nad Mohanem, odkud měli zarezervovaný návazný let do Orlanda. První spoj byl den před odletem zrušen, neboť společnost Lufthansa mezi 6. 11. a 14. 11. 2015 čelila stávce palubního personálu požadujícího výrazné zvýšení platů. Společnost Lufthansa stěžovatelům zajistila náhradní lety z Prahy (odkud odlétali o hodinu dříve oproti plánu) do Mnichova a dále přes Filadelfii do Orlanda, kam dorazili stěžovatelé o tři hodiny později, než byl harmonogram původního spojení. Za zrušený let požadoval každý ze stěžovatelů kompenzaci ve výši 600 EUR podle čl. 7 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen jako "nařízení"). Společnost Lufthansa vyplacení kompenzace odmítla.
3. Stěžovatelé se proto této kompenzace domáhali u Obvodního soudu pro Prahu 6. Nalézací soud vyšel z čl. 5 odst. 3 nařízení, podle kterého není dopravce povinen vyplatit kompenzaci, jestliže zrušení letu bylo způsobeno mimořádnými událostmi. Soud dále odkázal na bod 14 preambule nařízení, jenž stávku postihující provoz leteckého dopravce výslovně uvádí jako příklad mimořádné události. S ohledem na to žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním názorem, že stávka patří k mimořádným událostem, přičemž společnost Lufthansa činila veškeré možné kroky, aby ji odvrátila a následně co nejrychleji ukončila. Zároveň zdůvodnil, proč na věc nelze použít závěry z rozsudku Soudního dvora ze dne 17. dubna 2018, C-195/17 a další, Helga Krüsemann proti TUIfly GmbH (rozhodnutí Soudního dvora jsou dostupná na http://curia.europa.eu). Citovaný rozsudek se totiž týká tzv. divoké stávky, kdežto stávka personálu Lufthansy v listopadu 2015 byla organizována odbory a byla ohlášena dopředu. Odvolací soud neshledal důvodným ani požadavek stěžovatelů na položení předběžné otázky, neboť považoval výklad unijního práva použitý v řízení za jednoznačný.
4. Stěžovatelé s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí, přičemž námitky rozdělují do dvou částí. V první tvrdí, že nařízení termín "mimořádné události" přesně nedefinuje (výčet v bodě 14 preambule je pouze "jakýsi demonstrativní") a vnitrostátní soudy nemají pravomoc pojmy práva EU vykládat. Druhý okruh námitek se týká nepředložení předběžné otázky odvolacím soudem. Dle stěžovatelů tento soud navíc dezinterpretoval již citovaný rozsudek Soudního dvora C-195/17.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobami oprávněnými a řádně zastoupenými, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50.000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku 1.800 EUR (cca 45.000 Kč), o kterou jde v tomto řízení, lze v tomto ohledu považovat za bagatelní. Ústavní soud sice vzhledem k výše vymezené možnosti uvážení dovodil, že při naplnění určitých kvalitativních nebo kvantitativních kritérií je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (srov. přehled v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2043/17, body 10-12 a judikatura v nich uvedená), stěžovatelé nicméně neuvádějí žádné důvody pro aplikaci těchto výjimek v řešené věci. Ústavní stížnost se totiž otázce bagatelnosti vůbec nevěnuje.
9. Ústavní soud proto již jen na okraj uvádí, že by ani při překonání překážky bagatelnosti nedošel k závěru o porušení základních práv stěžovatelů ze strany obecných soudů. Zejména odvolací soud totiž provedl velmi pečlivý skutkový a právní rozbor situace, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč považuje výklad práva EU (včetně judikatury Soudního dvora) za acte claire. Postup a závěry Městského soudu odpovídají požadavkům Ústavního soudu na aplikaci doktríny acte clair obecnými soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17). Jsou to naopak stěžovatelé, kteří citace z rozsudku Soudního dvora C-195/17 vytrhávají z kontextu a zavádějícím způsobem propojují s jejich případem. V neposlední řadě odvolací soud podpořil svou argumentaci rovněž odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 3244/17, které odmítlo pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost založenou na obdobném skutkovém a právním půdorysu, jako je ta posuzovaná nyní. Ústavní soud přitom nesouhlasí se stěžovateli v tom, že by se citované usnesení vymykalo jeho rozhodovací praxi. Naopak nenachází jediný důvod, proč by se od závěrů v něm měl odchýlit.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní a unijní právo řádně a proti jejich závěrům včetně způsobu odůvodnění nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu