ECLI:CZ:US:2019:2.US.3810.18.1
sp. zn. II. ÚS 3810/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 208/2018-1361 ze dne 19. 9. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Krajský soud v Ostravě, pobočka Olomouc napadeným rozsudkem změnil k odvolání stěžovatele (otce) rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. 12. 2017 č. j. 0 P 940/2010-1251 o úpravu výživného. Okresní soud svým rozsudkem zastavil řízení o úpravu výživného pro nezletilé dítě stěžovatele za období od 1. 12. 2016 do 15. 12. 2016 (výrok I.). Výrokem II. zamítl návrh stěžovatele, aby výživné, stanovené mu naposledy v roce 2016 částkou 8.500 Kč měsíčně, bylo sníženo na částku 2.295 Kč měsíčně s účinností od 16. 12. 2016. Výrokem III. uložil otci náhradu státu náklady řízení ve výši 235 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Podle výroku IV. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud svým ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že výživné snížil na 7.000 Kč měsíčně.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho jediným finančním příjmem je starobní důchod, který činí od ledna 2018 pouze 14.666 Kč měsíčně. Stěžovatel se domnívá, že jeho životní úroveň je na nesrovnatelně nižší úrovni, než životní úroveň jeho nezletilého dítěte a jeho matky. Poukazuje na to, že sice má rodinný dům a bytovou jednotku, ty jsou však ve velmi špatném, téměř havarijním stavu, neboť ani stěžovatel, ani jeho manželka nemají finanční prostředky k provedení nutných udržovacích prací. Stěžovatel uvádí, že považuje za absurdní, aby byl jako nemocný starobní důchodce ve věku 72 roků s jediným prokazatelným příjmem ze starobního důchodu zavázán k povinnosti platit polovinu svého starobního důchodu ve prospěch nezletilého dítěte, jehož matka není schopna ani ochotna najít si práci odpovídající jejímu vysokoškolskému vzdělání.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadenému rozhodnutí na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jeho případu.
8. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že argumenty stěžovatele nedosahují ústavního rozměru, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu