ECLI:CZ:US:2019:2.US.3823.18.1
sp. zn. II. ÚS 3823/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 28 Co 442/2017-55, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, č. j. 22 Cdo 2406/2018-76, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 90 Ústavy a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Soudy též soudy též údajně porušily jeho lidskou důstojnost ve smyslu čl. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 31. 8. 2017, č. j. 25 C 107/2017-29, zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je spoluvlastníkem v tomto rozsudku specifikovaného pozemku ve výši id. 5947/10000 (výrok I). Dále zamítl žalobu na určení, že žalovaná Ivana Štěpánová je spoluvlastnicí téhož pozemku ve výši ideální části 4053/10000 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání stěžovatele nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že podíly účastníků jsou stejné. Následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě bez jakékoliv (natožpak ústavněprávní) argumentace namítá, že soudy měly určit, že mu náleží větší díl zmiňovaného pozemku, neboť zaplatil větší část kupní ceny. Nejvyšší soud však v ústavní stížností napadeném usnesení výstižně - a s odkazem na relevantní judikaturu - vysvětlil, že toliko z rozdílného příspěvku na kupní cenu bez dalšího nelze dovozovat větší podíl na věci. Již přitom prvostupňový soud stěžovatele kvalifikovaně poučil, aby uvedl důkaz k prokázání existence dohody mezi účastníky o nestejném podílu na spoluvlastnictví pozemku. Stěžovatel však navrhl jen svůj výslech jako účastníka řízení a soud měl podle jeho názoru učinit dotaz na příslušný finanční úřad, zda došlo ke zdanění daru, pokud snad žalovaná chápala rozdíl v zaplacených částkách jako dar. Soud nicméně provedení těchto důkazů zamítl, neboť dotaz na finanční úřad by podle jeho názoru nemohl nic změnit na tom, že stěžovatel v řízení neprokázal, jak se se žalovanou dohodl na způsobu rozdělení spoluvlastnických podílů. Výslech stěžovatele jako účastníka řízení by pak podle soudu měl smysl jen tehdy, pokud by nebylo možno tvrzenou skutečnost prokázat jinak, což však v daném řízení splněno nebylo. Podle názoru Ústavního soudu tak obecný soud racionálně a dostatečně vyložil, proč nebylo provedení předmětných důkazů nezbytné a nedopustil se tak ústavně deficitního jevu, který je setrvale označován jako "opomenutý důkaz".
6. Za uvedené situace ovšem stěžovatel ani podle názoru Ústavního soudu neprokázal, že jeho podíl na pozemku není stejný s podílem žalované. Nadto na judikatorní odkazy Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti v podstatě nereaguje a v ústavní stížnosti ani netvrdí žádné skutkové okolnosti, které by jím požadovanému uspořádání v dané věci alespoň nasvědčovaly.
7. Pokud konečně Nejvyšší soud zaslal žalované stěžovatelovo dovolání k vyjádření a tato se k němu prostřednictvím advokáta vyjádřila, pročež jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení, pak Nejvyšší soud postupoval zcela správně. Stěžovatelova úvaha, že poskytnutí prostoru žalované k vyjádření k dovolání bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, není na místě.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu