ECLI:CZ:US:2019:2.US.3832.19.1
sp. zn. II. ÚS 3832/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci návrhu stěžovatelky E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019 č. j. 32 Cdo 3744/2017-354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dále namítá porušení zásady, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny), a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, společnost OTE, a. s., (dále jen "žalobkyně"), se žalobou podanou podle §244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, domáhala, aby stěžovatelce byla jako provozovateli příslušné regionální distribuční soustavy uložena povinnost zaplatit žalobkyni jako operátorovi trhu částku 142 755 678,03 Kč za elektřinu vyrobenou ve výrobnách elektřiny v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013 a spotřebovanou účastníkem trhu bez použití distribuční soustavy, konkrétně za lokální spotřebu výrobců v areálu výroben připojených k distribuční soustavě. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") žalobu rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 27 C 256/2015-205 zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu rozsudkem ze dne 28. 3. 2017 č. j. 8 Co 136/2017-289 potvrdil. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v části potvrzující výrok nalézacího soudu ve věci samé v částce 141 606 792,74 Kč a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil, neboť dospěl k závěru, že spočívá na nesprávném právním posouzení. Ve vztahu ke zbývající části potvrzujícího výroku týkající se platby na krytí nákladů podpory decentrální výroby ve výši 1 148 885,30 Kč Nejvyšší soud konstatoval, že žalobkyně opomněla uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto její dovolání v této části odmítl jako vadné.
3. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že naplňuje výjimku k podání ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť předkládaná stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu totiž dopadá kromě stěžovatelky i na spory vedené jednotlivými samovýrobci s jinými distributory, jakož i na spory, které vedou ostatní distributoři s žalobkyní, a na spory vedené samovýrobci se společností ČEPS, a. s., která je provozovatelem přenosové soustavy. Právní názor Nejvyššího soudu tedy negativně dopadá na další osoby zapojené do mechanismu financování podpory obnovitelných zdrojů energie, konkrétně ostatní distributory a samovýrobce elektřiny, kteří v důsledku právního názoru Nejvyššího soudu velmi pravděpodobně neuspějí se svými žalobami na vrácení bezdůvodného obohacení. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatelka argumentuje proti napadenému rozhodnutí ve věci samé.
4. Ústavní soud se před posouzením opodstatněnosti ústavní stížnosti zabýval otázkou, zda jsou k tomu splněny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. V souladu s takto vyjádřenou subsidiaritou ústavní stížnosti ve vztahu k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje k ochraně práva, může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012).
7. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti zrušujícímu rozsudku Nejvyššího soudu. Je tedy zřejmé, že obecné soudy se budou danou věcí ještě zabývat a ústavní stížnost je tak třeba s ohledem na shora řečené považovat za předčasnou, resp. nepřípustnou (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2673/15 ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2274/19 ze dne 18. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 2207/19 ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 1474/19 ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 3097/19 ze dne 8. 10. 2019 a další).
8. Stěžovatelka tuto skutečnost ostatně ani nijak v ústavní stížnosti nezpochybňuje, naopak přípustnost své ústavní stížnosti odvíjí od §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle §75 odst. 1 zmíněného zákona, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Stěžovatelka uvádí, že právní názor Nejvyššího soudu obsažený v napadeném rozsudku bude mít dopad na řadu jiných sporů a subjektů trhu s obnovitelnými zdroji energie. Takovéto odůvodnění však Ústavní soud nepovažuje za přesvědčivé. Předně, možnost prominutí nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva stěžovatele představuje výjimku z obecného pravidla subsidiarity, a musí proto být vykládána zužujícím způsobem. Stěžovatelka sice v obecné rovině tvrdí, že se sporná otázka dotýká jiných případů, své tvrzení však blíže nekonkretizuje, ani nedokládá. S ohledem na uvedené Ústavní soud přesah vlastních zájmů stěžovatelky ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v posuzovaném případě neshledal.
9. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj