ECLI:CZ:US:2019:2.US.3836.18.1
sp. zn. II. ÚS 3836/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: R. P., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 1 T 77/2016, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 9 To 512/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 820/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující povinnost nestranného posouzení věci, a dále právo na obhajobu podle čl. 40 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku byli stěžovatel a obvinění J. B. a L. G. uznáni vinnými pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a za to byli odsouzeni k úhrnným nepodmíněným trestům odnětí svobody se zařazením do věznice s ostrahou, a to obviněný J. B. v trvání šesti roků a obvinění L. G. a R. P. v trvání pěti roků. Dále bylo rozhodnuto o zabrání mobilního telefonu Huawei se SIM kartou a datovou kartou a kovového příborového nože. Současně byli všichni tři obvinění podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro další část skutků uvedených v obžalobě.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění dopustili trestných činů uvedených v odsuzující části rozsudku tím, že v době od 11. 8. 2015 do 1. 10. 2015 ve Věznici Oráčov v několika případech blíže popsaných ve výroku rozsudku všichni společně, popřípadě obviněný J. B. sám, bitím a pohrůžkami nutili spoluvězně J. F., T. C. a M. B., jemuž navíc přiložili na krk naostřený kovový příborový nůž, k tomu, aby si nechali poslat od blízkých osob peníze, resp. balík, které obvinění užili pro vlastní potřebu. Obvinění také používali ve věznici mobilní telefon jakožto zakázaný předmět, který ukrývali na ložnici, a mimo jiné nutili další odsouzené k jeho používání ve prospěch obviněných včetně zmíněného opatřování finanční hotovosti.
4. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byla odvolání všech tří obviněných směřující proti výrokům o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná zamítnuta. Jejich následná dovolání pak byla ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy neprovedly některé jím navrhované důkazy a ty, které provedly, vyložily v jeho neprospěch. Dále tvrdí, že soud nechal zcela bez povšimnutí, jak nejistě vypovídal svědek M. B., a také rozpory v jeho výpovědi. Svědek J. F. pak podle stěžovatele uváděl zjevnou - ze strany soudů zcela přehlédnutou nepravdu - že byl obviněným B. při jedné z eskort napaden; touto nepravdivou výpovědí je ovšem podle stěžovatele zpochybněna věrohodnost tohoto svědka i ve vztahu k nyní posuzované věci, jíž se dotýkají ústavní stížností napadená rozhodnutí. Nadto ani znaleckou expertízou nebyly zjištěny některé tvrzené výhrůžné krátké textové zprávy, kdy existovaly rozpory v tom, kolik vlastně měli obvinění po poškozených spoluvězních požadovat (zda například 10.000 Kč nebo 11.000 Kč). Navíc soudy se vůbec nevypořádaly s důkazem spočívajícím v tom, že M. B. a J. F. se posléze dostavili do advokátní kanceláře obhájce stěžovatele a zde se v písemném prohlášení měli vyjádřit k nyní projednávané trestné činnosti "zcela jinak", než při hlavním líčení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
8. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
9. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu postupovaly v nyní projednávaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
10. Předně třeba poznamenat, že trestná činnost stěžovatele a dalších spoluobviněných v této věci je doložena zejména zcela objektivizovanými důkazy, tedy nikoliv jen výpověďmi jednotlivých poškozených. Do telefonního automatu užívaného ze strany vězňů byla totiž nasazena operativně pátrací technika a ta zachytila, že jednotliví vězni líčí svým nejbližším obavy z obviněných v této věci, žádají zaslání peněz předem vymíněnými komunikačními kanály atp. Dále byl u obviněných nalezen mobil, z něhož byl mimo jiné ovládán facebookový účet, v němž se trestná činnost stěžovatele a dalších spoluobviněných rovněž prokazuje. Dále byl nalezen shora zmíněný nůž, útržek složenky s platbou pro obviněné atp.
11. Problematické chování obviněných přitom potvrzovaly i vychovatelé daného zařízení, kdy se vědělo, že obvinění se obdobné trestné činnosti dopustili i v jiných nápravných zařízeních. Poškození měli přitom z obviněných velký strach (ti je napadali dokonce i při samotném jednání soudu, hrozili ublížením jejich rodinám) a není proto divu, že mnohdy byli ve svých výpovědích nejistí a nekonkrétní. Nezohlednily-li přitom soudy údajné prohlášení poškozených, které měli učinit v advokátní kanceláři obhájce stěžovatele, nepochybily. Ostatně stěžovatel měl možnost se k obsahu těchto prohlášení vyjádřit v ústavní stížnosti, ovšem kromě tvrzeného procesního pochybení ze strany soudů (tedy že k tomuto důkazu nepřihlédly) k tomu uvádí jen to, že se v těchto prohlášeních poškození vyjádřili k trestné činnosti "zcela jinak" než u hlavního líčení. Takto uvedená argumentace je ovšem zcela nedostatečná.
12. Není konečně pravda, že by u poškozených byla zjištěna tendence uvádět nepravdy. Nepodařilo se sice například přesně zjistit, jakým způsobem obviněný B. při eskortě fyzicky napadl J. F., nicméně ke konfliktu mezi nimi při této příležitosti tehdy došlo a museli být proto rozesazeni.
13. Lze tedy uzavřít, že i podle Ústavního soudu vina stěžovatele byla dostatečně prokázána a soudy tak při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě uzavřít, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu