ECLI:CZ:US:2019:2.US.3861.18.1
sp. zn. II. ÚS 3861/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Ludmily Vlkové, zastoupené Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem Hradební 856/10, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 11. 2018, č. j. 20 Co 326/2018-340, a proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 9. 2018, č. j. 25 Nc 9495/2006-330, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, resp. výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a výroku I. Okresního soudu v Hradci Králové, vztahujících se k osvobození od soudních poplatků ve výši 90%, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Výrokem I. napadeného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") bylo rozhodnuto, že stěžovatelka jakožto povinná byla v exekučním řízení osvobozena od soudních poplatků v rozsahu 90%. Proti tomuto výroku rozhodnutí se stěžovatelka odvolala, avšak výrokem I. napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl výrok okresního soudu stran osvobození stěžovatelky od soudních poplatků ve stanoveném rozsahu potvrzen.
3. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti těmto závěrům obecných soudů s tvrzením, že na její straně byly naplněny podmínky ve smyslu ustanovení §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") pro úplné osvobození od soudních poplatků, tzn. byly dány zvlášť závažné důvody pro toto úplné osvobození, když dokládá, že je poživatelkou starobního důchodu, který je navíc z důvodu probíhající exekuce krácen, a zbylé finanční prostředky jí sotva stačí na zajištění životních nákladů. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí v požadovaném rozsahu zrušil.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení (které tvoří i soudní poplatky) a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a přitom opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 255/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Rovněž v nyní projednávaném případě proto Ústavní soud konstatuje, že konstrukce ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., podle něhož obecné soudy postupovaly, je založena na tom, že v odůvodněných případech předseda senátu "může" účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry. Přiznat úplné osvobození však může pouze výjimečně, "jsou-li pro to zvlášť závažné důvody". Z uvedeného proto jednak plyne, že osvobození od soudních poplatků je vždy v dispozici předsedy senátu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu, a dále, že k úplnému osvobození lze přistoupit jen ve výjimečných případech ze zvlášť závažných důvodů. Z citovaného znění této zákonné normy se také konsekventně podává, že možnost přezkumu Ústavního soudu, který stojí mimo soustavu obecných soudů a není proto jeho úkolem ani sjednocovat jejich postupy, je v této oblasti velmi omezená a jeho možnost derogovat rozhodnutí, v nichž soud zákonem předpokládané výjimečné okolnosti odůvodňující úplné osvobození od soudního poplatku neshledá, se proto týká pouze zjevných excesů.
7. Právě proto také podle ustálené judikatury Ústavního soudu k otázce poplatkové povinnosti a osvobození od ní platí, že tato úprava provedená zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny [srov. např. nález ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. I. ÚS 664/03 (N 56/40 SbNU 547), nebo nález ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 43/07 (N 149/46 SbNU 481)]. Z uvedeného plyne, že zakázaný exces obecného soudu při rozhodování o výši soudního poplatku by musel dosáhnout takové míry, že by mohl v konečném důsledku vést až k omezení či zbavení práva jednotlivce domáhat se ochrany svých práv soudní cestou (denegatio iustitiae).
8. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nicméně neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak do základních práv stěžovatelky. Závěry obecných soudů totiž Ústavní soud považuje za dostatečně přesvědčivé a tedy i přezkoumatelné. Soudy si při svém rozhodování byly vědomy toho, že stěžovatelka nemá žádný nemovitý ani movitý majetek výraznější hodnoty, současně však konstatovaly, že stěžovatelka je poživatelkou starobního důchodu, a byť jí není právě kvůli i stěžovatelkou zmiňovaným exekucím vyplácen v plné výši (vyplácená částka činí 9 531 Kč), pouze tyto skutečnosti podle soudů nemohly vést k úplnému osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelce proto bylo přiznáno osvobození ve výši 90%, což jí dovoluje se na nákladech soudních poplatků alespoň v minimální míře podílet.
9. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, zejména z rozhodnutí krajského soudu, obecné soudy se zabývaly všemi relevantními důkazy a tvrzeními, které stěžovatelka předložila k prokázání své nemajetnosti, vyhodnotily je však jako nedostačující pro úplné osvobození od soudních poplatků. Z rozhodnutí soudů je přitom patrné, že majetkové a finanční poměry stěžovatelky náležitě zohlednily, když rozhodly o částečném osvobození v tak vysoké míře. Závěry obecných soudů učiněné v tomto směru přitom Ústavní soud nehodlá zpochybňovat, jelikož mu to s ohledem na jeho funkci ani nepřísluší.
10. Současně nelze přehlédnout, že námitky předkládané v ústavní stížnosti jsou ve své podstatě pouze pokračováním polemiky se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelka nadále setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily, když ji od soudních poplatků neosvobodily v plné míře, a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy (zejm. v řízení odvolacím) a které již tedy obecné soudy posoudily. Stěžovatelka dříve uplatněné argumenty pouze obecně propojuje s porušením práva na spravedlivý proces. Tímto nicméně staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem, jak již bylo mnohokrát zdůrazněno, nepřísluší.
11. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu