ECLI:CZ:US:2019:2.US.3866.19.1
sp. zn. II. ÚS 3866/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. K., 2) C. K., 3) M. K., 4) M. K. a 5) A. K., zastoupených Mgr. Jiřím Kubalou, advokátem se sídlem J. V. Sládka 35, Frýdek-Místek, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 25 Cdo 838/2019-306, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2018, č. j. 57 Co 109/2015-229, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť mají za to, že jimi byly porušeny jejich základní práva a ústavní principy zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti (ve znění jejího doplnění ze dne 11. 12. 2019) není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní skutečnosti známy, a proto postačuje stručně uvést toliko základní fakta.
3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a připojených listin, rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 11. 2014, č. j. 21 C 175/2014-53, bylo žalovanému (Statutárnímu městu Ostrava) uloženo, aby stěžovateli 1) zaplatil částku 240.000 Kč s příslušenstvím a každé z nezletilých stěžovatelek 2), 3), 4) a 5) částku 175.000 Kč s příslušenstvím. Žalovanému a vedlejší účastnici řízení před nalézacím soudem (České pojišťovně, a. s.) bylo dále uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili stěžovatelům náklady řízení ve výši 170.271 Kč a zaplatili soudní poplatek. Okresní soud tak zcela vyhověl žalobě na náhradu škody, již stěžovatelé utrpěli smrtí nezletilé A. K., dcery stěžovatele 1) a sestry ostatních stěžovatelek, která dne 15. 5. 2012 utonula v nezabezpečené splaškové jímce žalovaného.
4. K odvolání žalovaného a vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v té části výroku, kterou bylo vyhověno žalobě stěžovatele 1) co do částky 160.000 Kč s příslušenstvím a žalobě ostatních stěžovatelek co do částky 116.667 Kč s příslušenstvím pro každou z nich. Ve zbývající části rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl. Krajský soud totiž na základě skutkového stavu zjištěného okresním soudem uzavřel, že zavinění na smrti nezletilé nese nejen žalovaný, který svou odpadní jímku na veřejně přístupném pozemku nijak nezabezpečil, zanechal ji zakrytou jen nezajištěným zeleným plastovým poklopem a zarostlou travou, ale též matka nezletilé, která nezletilou ponechala bez náležitého dozoru před domem a kontrolovala ji jen občasným pohledem z okna.
5. K dovolání stěžovatelů ve věci rozhodl v záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud, přičemž jej pro nepřípustnost odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první (sic!) a §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Zdůraznil, že při stanovení povinnosti k náhradě škody je možné na základě volné úvahy soudu po posouzení všech skutkových okolností v odůvodněných případech zohlednit míru účasti jednotlivých škůdců. Nejvyšší soud uzavřel, že "není úkolem dovolacího soudu, aby na základě dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku tuto volnou úvahu detailně revidoval, nejde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou." V dané věci se přitom dle názoru Nejvyššího soudu o zjevně nepřiměřenou úvahu nejednalo.
6. Stěžovatelé napadají závěry odvolacího a dovolacího soudu v předkládané ústavní stížnosti, v níž v zásadě opakují argumentaci, kterou použili v jimi podaném dovolání, na něž ostatně sami odkazují. Nesouhlasí se zohledněním spoluzavinění matky nezletilé a z toho vyplývajícím třetinovým snížením přiznané náhrady škody. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za překvapivé, neboť "jeho odlišný názor byl vyjeven až při vyhlášení rozsudku a stěžovatelům tak nebyla dána možnost vyjádřit se ke snížení odpovědnosti vedlejšího účastníka."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě Nejvyšší soud v řízení o stěžovateli podaném dovolání, krajský soud v řízení o odvolání, anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil okresní soud v řízení o podané žalobě na náhradu škody, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatelé svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva (neboť je v podstatě toliko opakováním dovolacích námitek), nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatelé svými námitkami brojí především proti samotnému - pro ně nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřeli jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně jimi namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračují.
9. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázku, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda. Napadená rozhodnutí těmto požadavkům dostojí.
10. Otázka nároku na náhradu škody, který byl krajským soudem přiznán toliko v rozsahu 2/3, totiž nebyla obecnými soudy (tj. ani dovolacím soudem) vyřešena ústavně excesivním způsobem, kterým by byla pro Ústavní soud teprve založena pravomoc k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů k výkladu podústavního práva. Samotný nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením případu nemůže bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Ústavní soud totiž setrvale zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na úspěch ve sporu. Řečeno jinak, výklad hmotného a procesního práva provedený obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k ústavněprávnímu přezkumu. Krajský soud svůj právní závěr velmi podrobně zdůvodnil (srov. rozsudek krajského soudu, bod 17), čímž splnil nejenom svou ústavní povinnost, ale rovněž povinnost zákonnou (relevantní právní úprava obsažená v ustanovení §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, umožňuje dělení odpovědnosti právě jen v odůvodněných případech).
11. Co se týká námitky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí toliko následující. V posuzované věci okresní soud řádně zjistil skutkový stav, z něhož vycházel také soud odvolací (srov. rozsudek krajského soudu, bod 6; doplněn byl pouze důkaz trestním spisem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 7 T 165/2013), jenž však v otázce právního posouzení věci dospěl k jiným závěrům. Při své úvaze přitom odvolací soud zohlednil odvolání žalovaného, který v něm uvedl důvody pro změnu rozhodnutí (spoluzavinění matky nezletilé). Pro zdejší soud je v nyní projednávaném případě podstatné, že stěžovatelé mohli na odvolací argumenty žalovaného reagovat a přednést své relevantní námitky, což ostatně také učinili (srov. rozsudek krajského soudu, bod 4).
12. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 258/99 ze dne 10. 8. 1999 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se uvádí následující: "Podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav. Změna rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy především odůvodněna tam, kde na základě správně zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dospěl k nesprávným právním závěrům. Změnou rozhodnutí odůvodněnou jinou právní kvalifikací správně zjištěného skutkového stavu tedy odvolací soud nepřesáhl meze své pravomoci." Smyslem a účelem výše uvedené právní úpravy je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení, které není založeno na principu kasace, ale neúplné apelace; odvolací soud tedy může rozhodnutí potvrdit, zrušit i změnit. V případě změny rozhodnutí proto může dojít k situacím, které se účastníku řízení mohou subjektivně jevit jako "překvapivé". V nyní projednávaném případě se však, objektivně viděno, o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť odvolací důvody následně akceptované krajským soudem byly stěžovatelům známy, resp. byla jim poskytnuta možnost uplatnit vůči těmto důvodům své námitky a protiargumenty [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) ze dne 16. 9. 2014, bod 11].
13. Prostor pro kasační zásah neshledal zdejší soud ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovateli podaného dovolání. Stěžovatelé totiž v dovolání skutečně řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Ústavní soud tedy respektuje ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť z jeho odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemohlo být dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a bylo třeba je odmítnout.
14. Nad tento rámec Ústavní soud uvádí, že jakkoliv se stěžovateli, kteří přišli o dceru a sestru, v jejich těžké životní situaci naprosto soucítí, v napadených rozhodnutích a postupu obecných soudů neshledává cokoliv protiústavního, co by mohlo iniciovat jeho přezkumnou pravomoc.
15. S ohledem na výše učiněné závěry Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu