ECLI:CZ:US:2019:2.US.3877.18.1
sp. zn. II. ÚS 3877/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GASTRO-EIS-TECHNIK CZ s. r. o., se sídlem Bělohorská 242/77, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, advokátem se sídlem Anny Letecké 34/7, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018 č. j. 23 Co 92/2018-185, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces vyplývající z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí, v posuzovaném sporu byla proti stěžovatelce podána žaloba na zaplacení částky 20 569 Kč z titulu odstoupení od kupní smlouvy pro vady předmětu koupě (chladnička dodaná stěžovatelkou). Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 č. j. 10 C 129/2015-57. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. 23 Co 200/2016-77 rozsudek nalézacího soudu zrušil z procesních důvodů a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Nalézací soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2017 č. j. 10 C 129/2015-151 žalobu opět zamítl. Ve svém rozhodnutí argumentoval absencí vady výrobku, přičemž žalobcem tvrzená vada (nutnost za určitých okolností manuálně zasáhnout do jinak automatického procesu odmrazování) byla na základě znaleckého posudku vyhodnocena jako vlastnost předmětu koupě.
3. K odvolání žalobce odvolací soud po částečném zopakování dokazování (ve zbytku vycházel z provedených skutkových zjištění nalézacího soudu) změnil v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění se zabýval sjednanými vlastnostmi předmětu koupě. Z výkladových pravidel zakotvených v §556 odst. 1 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jakož i z komunikace žalobce se stěžovatelkou následující po zjištění tvrzené závady dospěl odvolací soud k závěru, že předmět koupě vymezený v kupní smlouvě měl disponovat automatickým odmrazováním bez potřeby manuálního zásahu. U osoby žalobce nelze usuzovat na odborné znalosti nutné k posouzení technických limitů odmrazování chladniček. Nutnost do automatického odmrazování za některých situací manuálně zasáhnout tak byla vyhodnocena jako vada předmětu koupě v právním smyslu; s technickými závěry znaleckého posudku provedeného nalézacím soudem odvolací soud nijak nepolemizoval. Dále soud dospěl k závěru, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobce bylo včasné.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s principem předvídatelnosti; rozhodnutí označuje za překvapivé, nepřesvědčivé a nedostatečně odůvodněné. Poukazuje dále na rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením. Stěžovatelka především vyčítá odvolacímu soudu, že nevzal v potaz znalecký posudek provedený znalcem z oboru elektroniky Zdeňkem Hujňákem a závěry posudku nahradil vlastní úvahou. Takový postup je dle stěžovatelky nepřípustný, neboť soudy nesmí pro nedostatek vlastních odborných znalostí přezkoumávat věcnou správnost znaleckých posudků. Ze znaleckého posudku vyplývá, že význam pojmu "automatické odmrazování" je všeobecně známý, a žalobce si tak mohl být vlastností produktu vědom již v době výběru výrobku a uzavírání smlouvy. Případný nevhodný výběr lednice bez předchozí konzultace s odborníkem nelze přičítat k tíži stěžovatelce. K druhé vytýkané vadě - vadnému teploměru - stěžovatelka uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakých důvodů a provedených důkazů odvolací soud k závěru o existenci vady dospěl.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K námitkám stěžovatelky stran zjištění skutkového stavu a nezohlednění znaleckého posudku Ústavní soud konstatuje, že dodržení zásady přímosti je sice jedním z pojmových znaků důkazního řízení a hodnocení důkazů bez jejich opětovného provedení odvolacím soudem zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, v posuzovaném případě však k takové vadě nedošlo. Odvolací soud jasně vymezil, jaká skutková zjištění nalézacího soudu vzal za správná a jaké důkazy sám znovu provedl. Na základě provedených skutkových zjištění uzavřel, že mezi stranami bylo sjednáno, že chladnička musí mít vlastnost automatického odmrazování bez dalšího, nutnost manuálního zásahu tak představuje vadu věci v právním smyslu (konkrétně §2099 odst. 1 občanského zákoníku). Závěry znaleckého posudku odvolací soud nijak nezpochybnil, uvedl však, že technické posouzení funkce odmrazování na zmíněném právním závěru nic nemění.
9. Ve zbytku své ústavní stížnosti stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecného soudu na podústavní úrovni, kterou vedla již v předcházejícím řízení. Ústavnímu soudu však nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů; na ústavní rovině zásah do práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Je vhodné také uvést, že při hodnocení stěžovateli tvrzených pochybení ze strany obecných soudů přihlíží Ústavní soud i k tomu, jakou intenzitou mohla tato eventuální pochybení zasáhnout do sféry stěžovatelů. Pokud se přitom jedná svojí podstatou o bagatelní spor, který zásadně nemá - s ohledem na jeho výši - schopnost představovat porušení základních práv a svobod, bylo primárně na straně stěžovatelky, aby v ústavní stížnosti vysvětlila, proč v daném případě dochází k zásadní újmě (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014). Na tuto argumentaci však stěžovatelka v ústavní stížnosti zcela rezignovala.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu