ECLI:CZ:US:2019:2.US.3894.17.2
sp. zn. II. ÚS 3894/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRANSPOL, spol. s r. o., sídlem Mariánskolázeňská 307/27, Karlovy Vary, zastoupené Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. 33 Cdo 4665/2015-198, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204 a ze dne 23. dubna 2015 č. j. 15 Co 116/2015-161 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. prosince 2014 č. j. 10 C 41/2013-131, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti STRONGBOW LIMITED, sídlem Suite E-2, Union Court Building, Elizabeth Avenue and Shirley street, Nassau, Bahamské společenství, jako vedlejší účastnice řízení, zastoupené Mgr. Alešem Váňou, advokátem sídlem Zbrojnická 675/6, Karlovy Vary, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a rovněž bylo zasaženo do jejího práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") rozsudkem pro uznání ze dne 8. 12. 2014 č. j. 10 C 41/2013-131 uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) částku ve výši 10 400 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit náklady řízení ve výši 667 380,50 Kč (výrok II.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), na základě úspěchu ve věci.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 4. 2015 č. j. 15 Co 116/2015-161 změnil rozsudek okresního soudu mj. ve výroku II. o nákladech řízení tak, že vedlejší účastnici řízení jejich náhradu nepřiznal (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Důvodem pro změnu rozhodnutí o nákladech řízení byla podle názoru krajského soudu absence předžalobní výzvy podle §142a odst. 1 o. s. ř. Krajský soud k tomu uvedl, že vedlejší účastnice řízení výzvu k plnění odeslala stěžovatelce až poté, co podala žalobu. Jelikož nebyla prokázána existence jiné výzvy, krajský soud dovodil, že procesně úspěšné vedlejší účastnici řízení nemůže být právo na náhradu nákladů řízení podle §142a odst. 1 o. s. ř. přiznáno. Současně neshledal, že by byly dány důvody zvláštního zřetele hodné podle §142a odst. 2 o. s. ř., pro které by zcela výjimečně mohlo být toto právo i přes absenci předžalobní výzvy přiznáno.
4. Proti usnesení krajského soudu (výroku o náhradě nákladů řízení) podala vedlejší účastnice řízení dovolání, jemuž Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 33 Cdo 4665/2015-198 vyhověl, napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud při výkladu §142a o. s. ř. poukázal na svůj rozsudek ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, v němž na základě citace svých vlastních předchozích rozhodnutí, jakož i rozhodnutí Ústavního soudu, se zřetelem k základním zásadám, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení, zdůraznil, že "důvodem, pro který byl občanský soudní řád doplněn o §142a o. s. ř., bylo - jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným - zabránit praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním) zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na zvýšení těchto pohledávek o náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku. Takto vymezený účel §142a o. s. ř., jakož i zásady občanského soudního řízení je podle Nejvyššího soudu nezbytné mít na zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku §142a o. s. ř. nedostojí a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné - při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem [viz čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] - posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat (jen) to, zda žalobce způsobem určeným §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o "opomenutí" dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Jinými slovy, jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle §142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (viz např. započtením)." V poměrech stávající věci vyslovil Nejvyšší soud závazný právní názor, podle něhož jestliže stěžovatelka nebyla ochotna (nebo schopna) existující dluh ve lhůtě odpovídající §142a o. s. ř. zaplatit, ani jej v průběhu řízení neuhradila, není rozumného důvodu sankcionovat pochybení vedlejší účastnice řízení z důvodu absence předžalobní výzvy k plnění. Změnil-li krajský soud rozhodnutí okresního soudu a vedlejší účastnici řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal, postupoval v rozporu se smyslem a účelem §142a o. s. ř., jakož i judikaturou Nejvyššího soudu.
5. Krajský soud následně - vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu - v pořadí druhým usnesením ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204 rozsudek okresního soudu ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady dovolacího a odvolacího řízení ve výši 11 280 Kč (výrok II.). Zdůraznil, že názor Nejvyššího soudu byl vyjádřen zcela určitě a nedal prostor pro žádné odchylné úvahy. Vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o nákladech řízení před okresním soudem nebyly žádné jiné odvolací důvody uplatněny, ani se z obsahu spisu nepodává jiná nesprávnost, byl rozsudek okresního soudu v dotčené části potvrzen.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Soudům vytýká dvě základní pochybení. V prvé řadě nesouhlasí s výkladem §142a o. s. ř., jak jej provedl Nejvyšší soud. Domnívá se, že výklad uvedeného ustanovení uskutečněný Nejvyšším soudem jde nad rámec znění zákona, neboť v podstatě zcela obrací jeho smysl, když z pravidla (zaslání předžalobní výzvy jako předpokladu pro přiznání náhrady nákladů) činí výjimku, čímž zcela mění vztah subordinace mezi prvním a druhým odstavcem §142a o. s. ř. Navíc podle stěžovatelky se soud nemůže vyhnout upozornění, že zvažuje aplikovat výjimku z §142a odst. 1 o. s. ř. obsaženou ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Výklad Nejvyššího soudu považuje za natolik excesivní, že pro něj nelze najít oporu v žádném ze standardně využívaných interpretačních nástrojů. Dále podrobně rozebírá účel a smysl úpravy §142a o. s. ř., jakož i úmysl zákonodárce při přijímání této úpravy. V této souvislosti dovozuje, že úmyslem zákonodárce nemohlo být vytvoření takového pravidla, které by mechanicky suspendovalo povinnost věřitele vyzvat dlužníka před podáním žaloby k dobrovolnému plnění ve všech případech, kdy se následně díky neschopnosti či neochotě dlužníka žalovaný nárok splnit ve lhůtě sedmi dnů od doručení žaloby ukáže, že nešlo o dlužníka tzv. opomenutého dluhu.
7. Závažné pochybení procesního charakteru pak spatřuje stěžovatelka v tom, že o v pořadí druhém rozhodnutí krajského soudu bylo rozhodnuto ještě předtím, než jí resp. jejímu právnímu zástupci bylo doručeno samotné kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, čímž jí bylo upřeno právo vyjádřit se k němu, či na něj jakkoliv reagovat. Nebyl jí tak dán náležitý prostor k uplatnění námitek a argumentů způsobilých ovlivnit rozhodování krajského soudu poté, co bylo jeho předchozí opačné rozhodnutí zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu.
8. Závěrem se stěžovatelka věnuje popisu okolností vzniku a vypořádání žalované pohledávky, jakož i problematice osobní provázanosti mezi vedlejší účastnicí řízení a stěžovatelkou v době vzniku pohledávky. Tyto okolnosti měly soudy podle stěžovatelky při rozhodování o nákladech řízení rovněž zohlednit.
9. Stěžovatelka konečně navrhla odložení vykonatelnosti usnesení krajského soudu ze dne 25. 10. 2017 č. j. 15 Co 116/2015-204, o čemž Ústavní soud rozhodl podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") usnesením ze dne 27. 3. 2018 č. j. II. ÚS 3894/17-20 tak, že mu vyhověl.
III.
Vyjádření vedlejší účastnice řízení
10. Ústavní soud obdržel vyjádření vedlejší účastnice řízení k ústavní stížnosti. Vedlejší účastnice řízení v něm polemizuje se stěžovatelčinými námitkami ohledně chybného výkladu §142a o. s. ř. a opožděného doručení usnesení Nejvyššího soudu. Vysvětluje okolnosti v souvislosti se zasláním výzvy k úhradě dluhu. Upozorňuje přitom na to, že přestože byla výzva odeslána až po podání žaloby, měla stěžovatelka dostatek času k zaujetí stanoviska a úhradě dluhu. Stěžovatelčin výklad §142a o. s. ř. považuje za formalistický, pomíjející jiné metody výkladu. Poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 771/17 a ze dne 9. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 643/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterých je zastáván stejný postoj k výkladu §142a o. s. ř., jaký zaujal Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Co se týče námitky nesprávného procesního postupu při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu, vedlejší účastnice řízení připouští, že zde došlo k porušení zákona, avšak toto se nepromítlo do porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V této souvislosti uvedla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu neposkytlo krajskému soudu žádný prostor pro jakoukoliv diskreci, což potvrdil i sám krajský soud. Krajský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, tak neměl jinou možnost, než rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdit.
11. Ústavní soud zaslal vyjádření vedlejší účastnice řízení stěžovatelce k replice, ta však možnosti reagovat na ně nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. účinný od 30. 9. 2017].
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím, která se týkají náhrady nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo usnesení ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
16. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné.
17. Výše uvedený zdrženlivý postoj zaujal Ústavní soud i v nyní posuzované věci. Stěžovatelka vytýká soudům nesprávné použití a výklad §142a o. s. ř. K tomu je třeba uvést, že správné použití uvedeného ustanovení je podmíněno řádným a úplným pochopením jeho účelu. Teleologickým výkladem daného ustanovení lze dospět k závěru, že stěžejním důvodem pro jeho zakotvení bylo zamezit neúměrnému a neúčelnému zvyšování nákladů soudního řízení, které zejména v případech tzv. formulářových žalob měly představovat zdroje snadného výdělku. Proto lze uvést, že předžalobní výzva má představovat poslední upozornění dlužníka na existenci jeho závazku, na něž v případě pasivity v plnění povinnosti navazuje samotné soudní řízení [srov. nálezy ze dne 18. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 4047/14 (N 97/77 SbNU 423) a ze dne 21. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3228/15 (N 75/81 SbNU 299)].
18. Soudní praxe je rovněž ustálena v tom, na co případně poukázal Nejvyšší soud, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze izolovaně posuzovat pouze to, zda žalobce způsobem určeným v §142a o. s. ř. vyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména k povaze (a výši) uplatněné pohledávky, k postoji dlužníka k uplatněné pohledávce, jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
19. Ústavní soud nesdílí námitku stěžovatelky, že výklad §142a o. s. ř. uskutečněný Nejvyšším soudem je excesivní a jde nad rámec znění zákona. Nejvyšší soud při posuzování věci nevyšel pouze z jazykového znění §142a o. s. ř., ale použil i další metody výkladu, přičemž zohlednil především účel citovaného ustanovení (zabránit neúměrnému a neúčelnému zvyšování nákladů řízení), jakož i celkové okolnosti věci (zejména neochotu stěžovatelky uhradit dluh). Obdobně jako ve vedlejší účastnicí řízení citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 771/17 lze konstatovat, že když Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelka nebyla ochotna svoji povinnost dobrovolně splnit a v duchu ustálené rozhodovací praxe, na niž řádně odkázal, označil trvání na předžalobní výzvě za bezdůvodné, je nutno takový postup považovat za souladný s ústavním pořádkem. V této souvislosti rovněž nelze přehlédnout, že podstatnou část nákladů řízení tvořil vedlejší účastnicí řízení uhrazený soudní poplatek (520 000 Kč). Postup Nejvyššího soudu je tak v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2178/15 (N 124/82 SbNU 35), v němž Ústavní soud vytknul obecným soudům právě mechanickou aplikaci §142a o. s. ř., což znamenalo porušení práva na soudní ochranu.
20. Stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že v řízení došlo k procesnímu pochybení, když v pořadí druhé rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno ještě předtím, než bylo stěžovatelce doručeno jemu předcházející kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takový postup znamená porušení práva na soudní ochranu, neboť stěžovatelce byla odepřena možnost na rozhodnutí Nejvyššího soudu jakkoliv reagovat. Za této situace Ústavní soud musel vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatelku v možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení (srov. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1919/08). Naopak kdyby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv účastníků řízení tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace by nastala i v tomto případě. S ohledem na zcela jasný právní názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu, proti němuž nemá Ústavní soud žádné výhrady a který skutečně nedal krajskému soudu prostor k jinému rozhodnutí, by bylo zrušení rozhodnutí krajského soudu jen kvůli výše uvedenému procesnímu pochybení přepjatým formalismem. Lze totiž předpokládat, že i kdyby stěžovatelka dostala možnost vyjádřit se, vyznělo by rozhodnutí krajského soudu stejně.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky v části napadající usnesení Nejvyššího soudu a okresního soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části brojící proti (již zrušenému) usnesení krajského soudu ji odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu