ECLI:CZ:US:2019:2.US.3927.18.1
sp. zn. II. ÚS 3927/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele K. P., t. č. ve Věznici Ostrava-Heřmanice, právně zastoupeného Mgr. Bc. Petrou Stolarzovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 6, Ostrava- Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2018 č. j. 4 To 238/2018-33 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2018 č. j. 0 PP 298/2018-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, když tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Právně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že očekával soudní přezkum a posouzení splnění podmínek pro své podmíněné propuštění, avšak okresní soud toto očekávání nenaplnil a zamítnutí jeho žádosti založil na obavě z pokračování v trestné činnosti, a to s ohledem na jeho trestní minulost a dříve uložené tresty, které nebyly dostatečnou motivací a nevedly k jeho polepšení. Stížnostní soud dal za pravdu soudu prvního stupně, konstatoval velmi výrazné trvání rizika recidivy vzhledem k počínání stěžovatele při předchozích podmíněných propuštěních a přerušení trestu. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů. Podle něj soudy nepřípustně přihlédly k jeho předchozí trestné činnosti, za niž již byl potrestán uložením trestu odnětí svobody, a nevzaly v úvahu jeho polepšení. Stěžovatel je přesvědčen, že požadavek na podmíněné propuštění splnil a jeho resocializace na svobodě je možná. Obecné soudy se tím, že při hodnocení možnosti podmíněného propuštění stěžovatele vzaly v potaz pouze závažnost stěžovatelem spáchaných trestných činů a riziko případné recidivy, tedy budoucí chování stěžovatele dovodily z jeho chování minulého, přičemž však toto již bylo zohledněno v odsuzujícím rozsudku, dopustily porušení zákazu dvojího odsouzení
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávané případě.
4. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností.
5. Nenárokové rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze vydat ve prospěch osob, od kterých lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života; smyslem podmíněného propuštění je motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal polepšení již ve výkonu trestu. Úkolem soudu je prověřit splnění všech podmínek a jejich zákonné vymezení je jen rámcem určujícím nezbytné požadavky rozhodnutí; bylo-li sledovaného účelu již dosaženo, není další výkon trestu potřebný. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje nástroje pro pokračování procesu resocializace, protože je spojeno se stanovením zkušební doby a "Damoklův meč" hrozícího nařízení výkonu zbytku trestu výrazně snižuje riziko potenciální recidivy [viz nález ze dne 12. května 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10, (N 90/61 SbNU 405)], současně ale platí, že soudy mají povinnost aplikovat institut podmíněného propuštění jen v případech, kdy jím lze splnit předpokládaný účel, kterým je snazší resocializace odsouzeného (viz usnesení ze dne 23. února 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12).
6. Soudy v projednávaném případě nezjistily naplnění všech podmínek pro vyhovění žádosti o podmíněné propuštění stěžovatele; je-li s tím nespokojen, není tuto nespokojenost možno považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Rozhodování o žádosti je svěřeno soudu, který se musí důkladně a zákonem stanoveným způsobem zabývat, zda byly či nebyly naplněny veškeré požadavky na podmíněné propuštění z výkonu trestu - nejde přitom o nějaký automatický algoritmus, podle kterého by naplnění definované řady požadavků automaticky vedlo k rozhodnutí o propuštění. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu, a jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, která nenastupuje automaticky. Není proto porušením zásady ne bis in idem, považuje-li soud v konkrétním případě za účelné ponechat odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, případně i po celou dobu uloženého trestu. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal ani to, že by snad nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu