ECLI:CZ:US:2019:2.US.3947.18.1
sp. zn. II. ÚS 3947/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 7 Tdo 282/2018-76, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 10. 2017 č. j. 9To 147/2017-2766 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 1. 2017 č. j. 6 T 18/2016-2654, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 1. 2017 č. j. 6 T 18/2016-2654 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a za toto byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, přičemž byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 19. 10. 2017 č. j. 9 To 147/2017-2766 tak, že zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu a stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání tří roků. Dále mu uložil peněžitý trest. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 8. 2018 č. j. 7 Tdo 282/2018-76 dovolání stěžovatele odmítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že výrok o jeho vině byl založen na právních závěrech, které byly v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že v jeho případě mělo být celé trestní řízení vedeno předpojatě, státní orgány vyhledávaly podle něj pouze důkazy, které byly v jeho neprospěch, a všechny důkazy v jeho prospěch ignorovaly. Stěžovatel dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces ze dvou důvodů. Prvním důvodem je to, že obecné soudy hodnotily a interpretovaly provedené důkazy mimo parametry volného hodnocení důkazů. Druhým důvodem je přehlížení potenciálních důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že mohlo dojít ke zneužití identifikačních údajů stěžovatele, jakožto podnikatelského subjektu, aniž o tom věděl. Pouhým laickým pohledem je zřejmé, že veškeré dokumenty náležící k jednomu odběru jsou vypisovány stejným písmem, pouze podpis pana S. je na těchto dokumentech od tohoto písma odlišný. A co je naprosto zásadní, tak na dokladech vystavených společností Martins Kohlenhandlung GmbH je uváděno špatné DIČ, resp. faktury nemají zákonné náležitosti. Závěr obecných soudů o pravosti faktur je tak podle stěžovatele v rozporu s volným hodnocením důkazů, neboť znaky libovůle jsou zde zjevné a jedná se tak o porušení práva na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy stěžovatel shledává primárně v tom, že ač vůbec nebylo zkoumáno uskutečnění fakturovaného plnění, tak obecné soudy dospěly k závěru, že tvrzené množství topného oleje od obou společností odebral (to i přesto, že o spol. Martins Kohlenhandlung GmbH nikdy neslyšel). V projednávané věci se nabízelo dokazování celou řadou důkazních prostředků k objasnění toho, zda vozidla ve vlastnictví obžalovaného dovezla na území České republiky deklarované množství ropných produktů, či nikoliv. Nic z toho však orgány činné neprovedly a spokojily s fakturami získanými cestou mezinárodní právní pomoci. Zásah do svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel i v tom, že obecné soudy zamítaly všechny jeho návrhy na doplnění dokazování bez řádného zdůvodnění.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
7. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Stěžovatel jen opakuje tvrzení z řízení před obecnými soudy s tím, že nesouhlasí s tím, jak obecné soudy interpretovaly provedená skutková zjištění.
8. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a shledal, že se obecné soudy pečlivě vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel nyní v řízení před Ústavním soudem jen opakuje. Je zřejmé, že obecné soudy vycházely z řady důkazů (výpovědí spoluobviněných, listinných důkazů, výpovědí svědků, odborného zkoumání vzorků paliva). Neprovedení některých důkazů, které stěžovatel navrhoval, bylo soudy náležitě odůvodněno. Ústavní soud tak v postupu obecných soudů neshledal pochybení ústavně právního rozměru. Neobstojí ani námitka stěžovatele, že jeho důkazní návrhy byly bez odůvodnění odmítány, neboť i touto námitkou se již Nejvyšší soud zabýval a náležitě ji vypořádal.
9. Z toho důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu