ECLI:CZ:US:2019:2.US.3997.18.1
sp. zn. II. ÚS 3997/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem Plzeňska 16/3217, Praha 5, zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 583/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018 č. j. 25 Cdo 4835/2017-375, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017 č. j. 15 Co 638/2016-309 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 8. 2016 č. j. 21 C 123/2014-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále namítá porušení čl. 90 Ústavy, dle něhož soudy poskytují zákonem stanoveným způsobem ochranu právům a čl. 96 odst. 1 Ústavy, dle něhož účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, soudního spisu, který si vyžádal, a napadených rozhodnutí zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 16. 8. 2016 č. j 21 C 123/2014-211 zamítl stěžovatelčinu žalobu o zaplacení 133.370.227 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka v pozici žalobkyně za účelem vypracování a podání nabídky, případně i realizace veřejné zakázky spočívající v rekonstrukci a dostavbě centrální části areálu a stavbě garáží pro žalovanou (Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v. v.i., dále jen "žalovaná") , jejíž odhadovaná cena byla stanovena na 1.900.000.000 Kč, uzavřela se společností Metrostav a. s. smlouvu o sdružení, na jehož činnosti a majetku se stěžovatelka podílela v rozsahu 45 %. Sdružení podalo návrh smlouvy o dílo v ceně 2.195.399.116 Kč, avšak jako nejvýhodnější byla vybrána nabídka čtvrtého účastníka zadávacího řízení (společnosti CGM CZECH a. s., Syner s. r. o. a Chládek a Tintěra Pardubice a. s.). Námitkám sdružení proti nevyloučení tohoto uchazeče z důvodu neprokázání jeho kvalifikace podle zadávacích podmínek nebylo vyhověno a sdružení ze stejných důvodů následně navrhlo u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže přezkoumání úkonů zadavatelky veřejné zakázky a zrušení rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. Úřad poté, co předběžným opatřením zakázal žalované uzavřít smlouvu v otevřeném nadlimitním řízení, zastavil správní řízení pro bezpředmětnost, neboť v mezidobí žalovaná s vybraným uchazečem uzavřela smlouvu o dílo za cenu 1.709.254.780,19 Kč, a uložil zadavatelce pro dva správní delikty (nestanovení lhůty pro podání nabídek a nevyloučení úspěšného uchazeče) pokutu ve výši 100.000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 6 v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaná porušila právní povinnost, což však není v příčinné souvislosti s tvrzeným ušlým ziskem, spočívajícím v rozdílu mezi nabídkovou cenou a náklady potřebnými ke splnění zakázky. Samotná skutečnost, že žalovaná nevyloučila vybraného uchazeče, neznamená, že by jako nejvýhodnější nabídku určila sdružení, které se ve veřejné soutěži umístilo na druhém místě, a uzavřela s ním smlouvu o dílo. Údaj v odůvodnění rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, že vítězem veřejné soutěže by se stal určitý uchazeč, není závazný a takový závěr je pouze spekulativní vzhledem k tomu, že nabídková cena vysoce převyšovala odhadovanou cenu veřejné zakázky.
3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 č. j. 15 Co 638/2016-309 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Poukázal při tom na to, že pochybení žalované při výběrovém řízení nebylo samostatnou, bezprostřední ani přímou příčinou tvrzené újmy, spočívající v tom, že stěžovatelka nedosáhla zisku v rámci odměny za provedení díla.
4. Nejvyšší soud ve svém napadeném odmítavém usnesení dospěl k závěru, že odvolací soud se zcela správně zabýval existencí příčinného vztahu z hlediska tzv. řetězení příčin a v tomto směru postupoval v souladu s konstantní judikaturou. K námitce stěžovatelky, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, Nejvyšší soud uvedl, že s ohledem na obecnou nepřípustnost se jedná o námitku, k níž lze přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné. Nad rámec toho však poukázal na to, že výklad ustanovení §9 odst. 2 písm. o) o. s. ř. vzhledem ke svému jednoznačnému znění nemůže činit výraznější obtíže, jestliže v oblasti nadlimitních veřejných zakázek stanoví věcnou příslušnost krajských soudů pro spory "ze smluv na stavební práce", tedy pro spory vyplývající ze smluv uzavřených za účelem vykonání stavebních prací, čímž vyjasnil, že se z pohledu výkladu podústavního práva jedná o jednoduchou otázku, kterou nižší soudy vyložily dobře.
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že její věc byla projednána soudy věcně nepříslušnými, tedy v rozporu s jejím právem na zákonného soudce. Nesouhlasí s tím, že by spory ze smlouvy a spory z titulu náhrady škody měly být posuzovány různými soudy. Stěžovatelka též namítá, že hodnocení kauzálního nexu ze strany soudu prvého a druhého stupně je sice totožné potud, že oba konstatuji jeho neexistenci, ale každý pro to našel jiné důvody. Z toho titulu se stěžovatelka domnívá, že nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí je zásahem do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že se v případě posuzování kauzálního nexu jednalo o otázku skutkovou. Uvedená problematika má jak rozměr skutkový, tak právní. Jádrem a podstatou nesprávného postupu obecných soudů a excesivního hodnocení problematiky kausálního nexu ze strany obecných soudů bylo v tomto případě hodnocení otázky právní, a to konkrétně zákonných parametrů a mezí požadavku na existenci a prokázání příčinné souvislosti (kauzálního nexu) v případě uplatněni nároku na náhradu škody. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy se v její věci hned v několika směrech odchýlily od kogentních právních norem podústavního práva a jejich smysluplně očekávatelného vykladu a současně uplatnily obecné normy o nároku na náhradu škody extrémním způsobem, s přísností, která fakticky vylučuje reálnou možnost v jakémkoli případě kausální nexus dovodit.
6. Ústavní soud si vyžádal stanovisko soudů, jejichž rozhodnutí byla napadena, i stanovisko žalované k ústavní stížnosti stěžovatelky. Obecné soudy ani žalovaná ve svých vyjádřeních k věci nepřinesly nic nového. Stěžovatelka pak nevyužila svého práva repliky k těmto vyjádřením, které jí byly doručeny.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
11. Stěžovatelčina argumentace se však týká jen jejích výhrad k výkladu právních jednání a k aplikaci podústavního práva na posuzovaný případ. Ústavní soud v jejích argumentech neshledal žádný relevantní argument, který by poukazoval na zásah do jejích základních práv a svobod. Pouhý nesouhlas s výkladem podústavního práva a posouzením konkrétních skutkových okolností případu obecným soudem nemůže založit pravomoc Ústavního soudu věcí se zabývat. Obecné soudy dostatečně vysvětlily své závěry, a to jak ohledně příslušnosti soudu, tak i k otázce odpovědnosti za škodu, jíž se stěžovatelka domáhá. V obou případech se jedná o otázky podústavního rázu, při jejichž řešení obecné soudy nepřekročily limity, které jim vymezuje ústavní pořádek.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu