ECLI:CZ:US:2019:2.US.3998.18.1
sp. zn. II. ÚS 3998/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem, se sídlem Kostelní 10/5, Liberec 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 19. 10. 2018, č. j. KSLB 76 INS 28797/2015-B-112, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo být porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se zejména podává, že krajský soud rozhodl tak, že nebude o žádosti stěžovatele rozhodovat v dohlédací činnosti o vrácení částky 62.500 Kč z majetkové podstaty přijaté insolvenční správkyní na pokyn samotného stěžovatele. Insolvenční soud totiž v rámci dohlédací činnosti rozhodl o tom, že insolvenční správkyně není povinna tuto částku stěžovateli vracet. Tato částka je mimořádným příjmem stěžovatele, který byl stěžovatel povinen odvést insolvenční správkyni. Povahu tohoto příjmu jako příjmu majetkové podstaty stanovil sám stěžovatel jako dlužník. Pokud pak uvádí, že jednal v omylu, jedná se o omyl, který nebyl vyvolán ani insolvenční správkyní, soudem a ani žádným z věřitelů. Eventuální omyl o charakteru platby stěžovatel vyvolal sám a nemůže po dvou letech požadovat její vrácení. Platbu přijali věřitelé v dobré víře, stejně tak jako insolvenční správkyně, a nelze jim v dohlédací činnosti bez provedení jakýchkoliv důkazů a možnosti opravných prostředků uložit povinnost finanční prostředky jako bezdůvodné obohacení vydat. O takové žalobě by mohl rozhodovat pouze obecný soud, nikoliv soud insolvenční.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud předně uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, na základě jakých skutečností změnil svůj názor a dospěl k závěru, že předmětná částka není mimořádným příjmem ve smyslu §412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona (stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně hovoří o omylu, jenž měla způsobit insolvenční správkyně, ale nijak tento omyl nedokládá).
6. Namítá-li dále stěžovatel, že jej insolvenční soud neseznámil se stanoviskem insolvenční správkyně, které si při posouzení stěžovatelovy žádosti vyžádal, čímž porušil stěžovatelova procesní práva, pak tato námitka - i kdyby ke tvrzenému pochybení skutečně došlo - nemá ústavněprávní relevanci. V řízení o ústavní stížnosti totiž stěžovatel již stanovisko insolvenční správkyně znal a přesto je v ústavní stížnosti věcně nerozporuje, takže není zřejmé, jakým způsobem mohlo být materiálně do jeho práv postupem krajského soudu zasaženo.
7. Stejně tak nelze stěžovateli přisvědčit v tom směru, že by insolvenční soud žádost stěžovatele bez dalšího odmítl. Ve skutečnosti ji totiž řádně posoudil a byť jí nevyhověl, svůj postup náležitě zdůvodnil. Naopak stěžovatel na soudem uvedené důvody v ústavní stížnosti věcně relevantně nereaguje. Pokud proto stěžovatel nyní, tzn. po dvou letech, změnil svůj názor ohledně povahy předmětného příjmu, brojí ve skutečnosti jen proti postupu krajského soudu, který odpovídá zákonné úpravě (resp. nikterak nevybočuje z její dikce a smyslu) a nevykazuje ani žádné jiné ústavněprávní deficity.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Za této procesní situace se Ústavní soud již pro neúčelnost nezabýval návrhem stěžovatele na přerušení řízení do rozhodnutí o odvolání proti napadenému usnesení, neboť sám stěžovatel uvedl, že toto odvolání není přípustné. Navíc, kognice soudu v odvolacím řízení je odlišná od přezkumu prováděného Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu