ECLI:CZ:US:2019:2.US.4.19.1
sp. zn. II. ÚS 4/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky euroAWK s.r.o., se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 26 Cdo 3579/2018-172, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2018, č. j. 91 Co 122/2018-113, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 1. 2018, č. j. 49 EXE 4813/2016-76, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že v záhlaví označeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, spočívající v odstranění velkoplošných reklamních zařízení a staveb pro reklamu na blíže specifikovaných pozemcích patřících oprávněnému (Hl. m. Praha), a v předání těchto pozemků oprávněnému. Toto rozhodnutí bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze potvrzeno a následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud totiž shledal jako plně opodstatněný a ústavně konformní závěr obecných soudů, že v dané fázi řízení (tedy ve fázi výkonu rozhodnutí) nemohou přezkoumávat správnost exekučního titulu, a to zvláště za situace, kdy stěžovatelka v soudním řízení, v němž jí byla uložena shora definovaná povinnost, námitky uplatňované před exekučními soudy a nyní v ústavní stížnosti nevznášela (netvrdila tedy například, že není definováno, která reklamní zařízení má odstranit, že tato reklamní zařízení jsou ve vlastnictví třetích osob atp.). S tímto výkladem ohledně otázky limitů přezkumu exekučního titulu exekučními soudní se proto Ústavní soud ztotožňuje. Není ostatně příliš konzistentní a logická argumentace stěžovatelky, že na daných pozemcích žádná reklamní zařízení nejsou, resp. že nejsou dostatečně specifikována, když na druhou stranu uvádí, že tato zařízení neužívá a tato jsou ve vlastnictví třetích osob.
6. Jak správně rovněž uvedl městský soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí, nedostatky nebo absence výzvy ke splnění povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu nemohou být důvodem k zastavení exekuce, když v dané fázi řízení mohou mít vliv jen na případnou povinnost k úhradě jejích nákladů. Nadto, jak soudy zjistily, tato výzva stěžovatelce doručena byla, když se ovšem v zákonem stanovené lhůtě do příslušné datové schránky nepřihlásila žádná oprávněná osoba a tudíž se výzva po uplynutí zákonem stanovené lhůty považovala za doručenou.
7. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelná a stěžovatelce tedy nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu