ECLI:CZ:US:2019:2.US.4002.18.1
sp. zn. II. ÚS 4002/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Desná, se sídlem Desná 100, právně zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 č. j. 22 Cdo 2142/2018-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 6. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro porušení vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 28. 8. 2017 č. j. 6 C 222/2014-263 zřídil služebnost odpovídající právu každého vlastníka pozemku parc. č. X1 a X2 mít umístěnu stavbu části opěrné zdi na pozemku parc. č. X3, všechny pozemky jsou zapsány v k. ú. Desná u Litomyšle (výrok I.). Služebnost zřídil za úhradu ve výši 48 000 Kč, kterou jsou žalobci povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované obci (stěžovatelce) do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.); dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 2. 2018 č. j. 22 Co 203/2016-302 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné, neboť dle ní spočívá na dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nevyřešené otázce, zda lze umístěním stavby de facto odebrat vlastnické právo. Umístění stavby části opěrné zdi na předmětném pozemku nevzniklo omylem, ale jedná se o vědomě neoprávněnou stavbu. Soud se řídil jen úzkým úsudkem, když shledal jako nelogické takto robustní stavbu opěrné zdi odstraňovat. Stěžovatelka není odpovědna za to, že by žalobcům byla uložením povinnosti odstranit neoprávněnou stavbu způsobena škoda. Soud se měl držet platné právní úpravy včetně práva ústavního a institutů veřejného zájmu a dobrých mravů. Zřízením služebnosti došlo k přikázání zatížené části předmětného pozemku do vlastnictví žalobců a k trvalému odejmutí vlastnického práva stěžovatelce, neboť zatížená část předmětného pozemku není obci přístupná; tím ve své podstatě došlo k vyvlastnění, což není přípustné, neboť nejde o věc veřejného zájmu. Další důvod, proč nebylo možné zřídit soudně služebnost, spočíval podle stěžovatelky v tom, že předmětný pozemek je místní komunikací.
5. Dovolání nebylo Nejvyšším soudem shledáno jako přípustné, neboť na otázkách, jež mu stěžovatelka předložila k řešení, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. K tomu dovolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že v části, ve které vyjadřuje dovolatelka nesouhlas se způsobem vypořádání neoprávněné stavby, zcela absentuje vymezení přípustnosti dovolání. Samotné dovolání je z převážné části vystavěno na rozporování závěrů nižších soudů, které jsou v souladu se závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v této věci v rozsudku ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 5780/2016. Dále soud uvedl, že "Nalézací soudy vzaly v úvahu, že odstraněním opěrné zdi by došlo nejen k znehodnocení materiální hodnoty představované touto zdí, ale vniklo by značné riziko vážného poškození jak pozemků a staveb žalobců, tak i samotné pozemní komunikace na předmětném pozemku. Postavením opěrné zdi nevznikla žalované ani osobám užívajícím pozemní komunikaci žádná závažná újma, neboť opěrná zeď do vlastní pozemní komunikace nijak nezasahuje ani netvoří pevnou překážku ve smyslu §29 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Pozemní komunikace plnila svoji funkci v plném rozsahu i mnoho let po zřízení opěrné zdi, aniž by proti ní kdokoliv vznášel námitky. Soudy přihlédly rovněž ke skutečnosti, že žalobci věděli, že z převážné části staví na cizím pozemku, avšak toho si byla vědoma i žalovaná, a nejen, že proti stavbě nezakročila, nýbrž činila i kroky k nápravě právního stavu věci prodejem části předmětného pozemku. Výhrady žalované vznášené po cca 15 letech od postavení zdi nezhodnotily jako snahu o konstruktivní řešení problému. Z těchto důvodů soudy nepřistoupily k odstranění stavby. Zeď ani nepřikázaly do vlastnictví žalované, neboť nebyl dán její souhlas. Za této situace přistoupily ke zřízení věcného břemene k zastavěné části předmětného pozemku ve prospěch žalobců."
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje skutkový stav věci. Podle jejího názoru zřízením služebnosti došlo fakticky k trvalému odejmutí vlastnického práva, protože pozemek obce se nachází za plotem, tedy už dnes není a nebyl by nikdy v budoucnu obci přístupný. Navíc se částečně nachází pod neoprávněnou stavbou a rozhodnutím soudů došlo de facto k vyvlastnění. Nejvyšší soud poukazuje na svůj právní názor v dřívějším rozhodnutí a mj. i proto dovolání odmítl. Stěžovatelka však zastává názor, že dovolání odmítnout neměl, neboť se jedná se o samostatné soudní řízení a jde primárně o protiústavní odebrání vlastnického práva; proto mělo být o jejím dovolání rozhodnuto věcně.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Jak dovolací soud v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018). Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který garantuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny).
9. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
10. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Právo stěžovatelky na spravedlivý proces tak postupem Nejvyššího soudu porušeno nebylo a ani právo stěžovatelky vlastnit majetek tak nebylo zasaženo. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry obecných soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu