ECLI:CZ:US:2019:2.US.4061.18.1
sp. zn. II. ÚS 4061/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Č., zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem Štefánikova 4083/14, Hodonín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 3 Tdo 1022/2018-63, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále též jen "okresní soud") ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 2 T 187/2014, uznán vinným ze spáchání zločinu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle ustanovení §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tři a půl roku. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti a propadnutí věci. Podle ustanovení §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále též jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 7 To 377/2017, jímž podle ustanovení §256 trestního řádu toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
4. Stěžovatelem podané dovolání, uplatňující dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
5. Tímto odmítavým usnesením Nejvyššího soudu byla dle stěžovatele porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Protiústavnost spatřuje stěžovatel zejména v tom, že Nejvyšší soud "nezaujal jakoukoliv právní argumentaci k tomu, zda skutečně z provedených důkazů mohly jak soud I. stupně, tak soud II. stupně dospět k závěru, že si stěžovatel skutečně počínal tak, že si věc přisvojil, ale rovněž, že si byl vědom toho, že si přisvojuje cizí věc, to vše v úmyslu."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu, však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
8. Ústavní soud se mohl v mezích takto limitovaného přezkumu zabývat pouze tím, zda závěry soudů, resp. Nejvyššího soudu, nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny.
9. Z ústavní stížnosti, jejímž petitem je navrhováno toliko zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, je přes tvrzené porušení práva na spravedlivý proces zřejmé, že stěžovatel polemizuje především s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu. Posuzovaná ústavní stížnost je přitom obdobná s obsahem podaného dovolání stěžovatele, s jehož námitkami se Nejvyšší soud jednotlivě, v mezích uplatněného dovolacího důvodu, vypořádal, byť stěžovatel tvrdí opak.
10. Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně, řešil argumenty stěžovatele směřující proti zjištěnému skutkovému stavu [Nejvyšší soud správně dovodil (srov. s. 4 napadeného usnesení), že stěžovatel prostřednictvím skutkových námitek napadal právní hodnocení skutků a snažil se jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry]. Existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů však Nejvyšší soud neshledal, skutková zjištění označil za správná a ve svých dalších úvahách z těchto zjištění, rozvedených v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, vycházel. Nedospěl tak k závěru, který činí stěžovatel, že by rozhodnutí nižších soudů a jejich postup byly v rozporu s požadavky kladenými ústavněprávními normami na spravedlivý proces. Uvedl, že "nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle." Nejvyšší soud tak aproboval závěry odvolacího soudu (srov. s. 7 rozsudku krajského soudu), jenž "neshledal pochybnosti, které by bylo nutno vykládat ve prospěch [stěžovatele], naopak dospěl k závěru, že soud I. stupně hodnotil důkazy tak, že toho hodnocení garantuje, že [stěžovatel] byl uznán vinným na podkladě objektivních skutečností odpovídajících zjištěním." S tvrzením stěžovatele, že dovolací soud nezaujal jakoukoliv právní argumentaci k tomu, zda z provedených důkazů vyplývá, že se stal skutek popsaný ve výrokové části rozsudku prvního stupně a že se jej dopustil stěžovatel, tak s ohledem na shora předestřené nelze souhlasit.
11. Ani Ústavní soud neshledal, že by z obsahu rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně vyplýval dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu je možné v tomto směru označit za vyčerpávající, logická a přesvědčivá, naplňující požadavek kladený na ně z hlediska práva na spravedlivý proces judikaturou Ústavního soudu. Argumentace stěžovatele tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
12. Lze tak uzavřít, že Ústavní soud nemíní nikterak přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, reflektované v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku s nimi, čímž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu