ECLI:CZ:US:2019:2.US.4069.18.1
sp. zn. II. ÚS 4069/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky D. J., zastoupené JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou, se sídlem U Soudu 388/1, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. září 2018 č. j. 21 Co 130/2018-1135 (výroku I), za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a P. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a argumentace stěžovatelky
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 12. 2018, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 9. 2018 č. j. 21 Co 130/2018-1135 ohledně styku matky s nezletilou S. J., neboť má za to, že tímto rozhodnutím byla porušena její práva a svobody, jakož i nezletilé dcery S. Dle jejího přesvědčení došlo k zásahu do práv zaručených čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že obecné soudy v řízení ve věci péče o nezletilou porušily ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu její i nezletilé dcery. Vyslovila přesvědčení, že krajský soud rozhodl o omezení rozsahu styku s nezletilou, která byla svěřena do péče otce P. B., a to jak po dobu běžného styku, tak i v době letních prázdnin, aniž by uvedl konkrétní důvody výhradně na straně matky, které by odůvodňovaly omezení styku s nezletilou.
3. Krajský soud uzavřel, že z provedeného dokazování je zřejmé, že je v zájmu nezletilé dcery, aby se stýkala s matkou v co nejširší míře, ale nemohl odhlédnout od dalších okolností, a to napjatých vztahů mezi rodiči a jejich střetů při předávání dcery. Krajský soud se nezabýval dalšími kritérii a nezkoumal, co je v nejlepším zájmu nezletilé S. Stěžovatelka tvrdila, aniž by však konkrétně označila, které navrhované důkazy nebyly provedeny, že soud dokazování neprováděl řádně a nezkoumal, jaké důsledky bude mít pro psychický vývoj dcery fakt, že nedošlo k rozšíření kontaktu nezletilé s matkou. Stěžovatelka zpochybnila skutková zjištění krajského soudu a uvedla, že rozhodnutí je ovlivněné tím, že hodnotil rozdílně znalecký posudek a výpověď znalkyně než okresní soud, který přihlédl k závěru, že otec zneužívá svého postavení vůči matce. Stěžovatelka poukázala na nepřezkoumatelnost překvapivého rozhodnutí, což považuje za libovůli v rozhodování. Krajský soud nerespektoval zájmy nezletilé dcery, neboť jí prakticky zamezil být v kontaktu s matkou v rozsahu a způsobem, na který byla zvyklá a citově strádá bez kontaktu s ní. Nemohou obstát ani závěry krajského soudu, že znalkyně neobhájila závěry uvedené ve znaleckém posudku, že je to nyní otec, který vůči matce zneužívá postavení rodiče, který má dítě ve výhradní péči.
4. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu zrušil, neboť soudní řízení i napadená rozhodnutí byla zatížena podstatnými vadami, které dosáhly takové intenzity, že byly porušeny ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky i nezletilé dcery.
II.
Rekapitulace předchozího řízení
5. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 11/2017, který jen stručně rekapituluje, neboť účastníkům řízení je jeho obsah známý.
6. Rozsudkem okresního soudu ze dne 29. 7. 2016 č. j. 0 Nc 448/2013-570 byla nezletilá svěřena do péče otce a matce byl upraven styk s nezletilou v každém lichém kalendářním týdnu od čtvrtka 15.00 hodin do neděle 18.00 hodin, změna péče byla stanovena v důsledku chování matky, a to nedůvodnému bránění kontaktu otce s dcerou. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 11. 2016 č. j. 21 Co 346/2016-663.
7. Rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 2. 2018 č. j. 0 P 11/2017-920 byl upraven styk matky s nezletilou na základě závěru znaleckého posudku PhDr. Ivy Košťálové a jejího výslechu, která uvedla, že nezletilá psychicky strádá z nedostatečného kontaktu s matkou a je to nyní otec, který chce vyloučit matku ze života nezletilé dcery.
8. Rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 9. 2018 č. j. 21 Co 130/2018-1135 byl změněn rozsudek okresního soudu ze dne 15. 2. 2018 č. j. 0 P 11/2017-920 a bylo rozhodnuto, že matka (stěžovatelka) je oprávněna se stýkat s nezletilou dcerou S. v následujícím rozsahu: v každém lichém kalendářním týdnu v roce od čtvrtka od 16.00 hodin do neděle 18:00 hodin, o hlavních prázdninách od 1. 7. od 8.00 hodin do 15. 7. do 18.00 hodin a od 1. 8. od 8.00 hodin do 7. 8. do 18.00 hodin, o jarních prázdninách v lichém roce vyhlášených pro okres, v jehož obvodu má nezletilá své bydliště u otce, od neděle předcházející začátku prázdnin od 16.00 hodin do následující soboty 16.00 hodin, v období vánočních prázdnin v lichém kalendářním roce od 25. 12 od 15.00 hodin do 28. 12. do 17.00 hodin a v sudém kalendářním roce od 28. 12. od 15.00 hodin do 1. 1. do 17.00 hodin. Matka je povinna nezletilou S. řádně a včas převzít v místě bydliště matky a po ukončení styku nezletilou řádně a včas odevzdat otci v místě jeho bydliště. Otec je povinen nezletilou S. na styk s matkou řádně připravit.
III.
Řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [ze strany stěžovatelky byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud v dané věci nenařídil ústní jednání, neboť od něj již neočekával další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Vlastní posouzení
11. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím a obsahem spisu vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 P 11/2017 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
13. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilými dětmi, atp. [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládala v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí obecných soudů, s jejichž právními závěry, toliko na úrovni podústavního práva, polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
14. Povinností orgánu rozhodujícího o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte a tato povinnost je zakotvena v Úmluvě o právech dítěte, přijaté dne 20. 11. 1989 v New Yorku a vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb., konkrétně pak v jejím čl. 3 odst. 1, jenž stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Orgánům státu je pak určen i čl. 18 odst. 1, který předpokládá, že "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.". S ohledem na výše citovaná ustanovení Úmluvy o právech dítěte byla povinnost soudů mít při rozhodování o výchově nezletilého dítěte na zřeteli především jeho zájem a je vtělena rovněž do zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník").
15. Jak Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jeho úkolem je především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
16. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
17. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilé, resp. upravily styk stěžovatelky s nezletilou, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatelky. Kritéria pro rozhodování o svěření do péče se analogicky uplatní v případě o styku nezletilého dítěte s rodičem, kterému není svěřeno do péče.
18. Krajský soud poukázal na to, že posuzoval samostatně relevantní kritéria a zohlednil stanovisko znalce, kolizního opatrovníka. Uvedl, že původní rozhodnutí o svěření nezletilé S. do péče stěžovatelky bylo změněno (§889 občanského zákoníku), neboť matka otci bezdůvodně a trvale ve styku bránila. Krajský soud již v předchozím rozhodnutí upozorňoval na nebezpečnost takového případného chování stěžovatelky, protože v dítěti vyvolává psychické napětí, dítě nedokáže takovou nepřehlednou situaci zvládnout a orientovat se v ní, je neustále konfrontováno s rozdílnými příkazy a přáními rodičů.
19. Ústavní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, že především zohlednil zájmy a potřeby nezletilé S., nicméně přihlédl i k zájmům a potřebám stěžovatelky i otce, což se odrazilo i ve vymezení konkrétních podmínek, za nichž má být tento styk realizován. Námitku stěžovatelky, že obecné soudy při svém rozhodování ohledně úpravy výchovných poměrů nezletilé i rozsahu styku stěžovatelky s ní nereflektovaly doporučení soudních znalců, neshledal Ústavní soud důvodnou. Pokud stěžovatelka vytýkala soudům, že neprovedly řádně dokazování, tak není její námitka důvodná. Krajský soud doplnil skutková zjištění okresního soudu především opakováním důkazu výslechem znalkyně PhDr. Ivy Košťálové, která uvedla, že na závěrech svého znaleckého posudku nehodlá nic měnit a nemá žádné jiné informace, než které se dověděla při jednání před krajským soudem (č. l. 1093 - 1094). K závěrům obsaženým ve znaleckém posudku dospěla z důkazů založených ve spise a z komunikace rodičů nezletilé S., kdy by bylo potřeba pochopit situaci nezletilé při střídání prostředí a jde o konflikt její loajality. U matky je chyba v komunikaci s otcem, a to, že nespolupracuje s terapeutem. Nezjistila, že by ze strany otce nezletilé docházelo k jejímu ovlivňování s úmyslem, aby nezletilá zavrhla matku, žádné přímé ovlivňování ze strany matky nezjistila, ale neměla by dceru vystavovat projevům své lítosti atd.
20. Krajský soud připomněl rodičům §889 občanského zákoníku, podle kterého se rodič, které má dítě v péči a druhý rodič musejí zdržet všeho, co narušuje vztah k rodičům nebo co výchovu ztěžuje. Krajský soud po doplnění dokazování a po zhodnocení důkazů provedených v odvolacím řízení podle hledisek stanovených v §132 o. s. ř. změnil rozsudek ve výroku o rozsahu styku matky s nezletilou.
21. Ústavní soud také považuje za vhodné zdůraznit, že v minulosti ve své judikatuře odmítl takový postup obecných soudů, kdy zcela mechanicky a nekriticky přejímaly do svých právních názorů závěry ze znaleckých posudků a fakticky tak nastolily situaci, že v dané věci "rozhodl znalecký ústav a nikoli soudy, jejichž role se omezila pouze na paušální a nekritické převzetí jeho závěrů" [srov. např. nález ze dne 3. 6. 2008 sp. zn. IV. ÚS 581/06 (N 101/49 SbNU 491); či nález ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 2253/13 (N 3/72 SbNU 41)].
22. Ústavní soud v tomto konkrétním případě neshledal v postupu obecných soudů ústavně právní pochybení zakládající zásah do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného dvojinstančního řízení, v němž ji žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. To, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry krajského soudu, nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 1296/17). V posuzované věci bylo rozhodnutí odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilé a podrobně vyložil, z jakých důvodů shledal nutnost změny styku stěžovatelky s její nezletilou dcerou a podrobně odůvodnil také závěr, že nedošlo ke změně poměrů. Svým rozhodnutím stěžovatelku jako matku neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje otázku výchovy nezletilé jinak, než si stěžovatelka představuje. Ústavní soud neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
23. Obecné soudy dle přesvědčení Ústavního soudu všechny provedené důkazy, včetně návrhu opatrovníka a doporučení znalců na respektování požadavku zachování co nejvyšší míry identity nezletilého dítěte, stability výchovného prostředí, vývoje a prohlubování jejich rodinných vazeb, důkladně posoudily. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (věk dítěte, nestejně hluboký citový vztah dítěte k rodičům apod.).
24. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu