ECLI:CZ:US:2019:2.US.4073.18.1
sp. zn. II. ÚS 4073/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Antikoroprojekt, s. r. o., se sídlem Černohorská 94/14, Brno, zastoupeného Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2017, č. j. 47 Co 424/2015-250, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Cdo 1143/2018-292, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na respektování autonomie vůle podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky ("Ústava"), právo na majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. V řízení, předcházejícím nyní projednávané ústavní stížnosti, se stěžovatel jako žalobce domáhal po žalovaném COLORLAK, a. s. (dále též jen "žalovaný") povinnosti předložit stěžovateli rozpis všech realizovaných obchodů s nátěrovými hmotami vojenského určení za období od 1. 4. 2010 do 31. 12. 2012. Této žalobě Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 7. 7. 2015, č. j. 6 C 208/2014-114, vyhověl. K odvolání žalovaného však Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností citovaný rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu, aby žalovaný předložil stěžovateli rozpis všech realizovaných obchodů s nátěrovými hmotami vojenského určení za období od druhého kvartálu 2010 do konce roku 2012, jak pro něj plyne z dodatku č. 3 ke smlouvě o spolupráci při prodeji výrobků a. s. Colorlak a rozvoji výrobků k povrchové úpravě objektů vojenského určení ze dne 21. 7. 1995, zamítl. Následné dovolání v záhlaví označeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.
3. Podstata ústavní stížnosti spočívá v argumentaci, využívající nálezovou judikaturu Ústavního soudu, že je třeba vždy respektovat skutečně projevenou vůli smluvních účastníků před jejím formálním projevem. V nyní projednávané věci prý účastníci smluvního vztahu bezproblémově spolupracovali až do roku 2009 a teprve poté došlo k přerušení jejich spolupráce. Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud se však otázkou faktické vůle smluvních stran údajně nezabývaly a i pokud by neměly otázku skutečné vůle smluvních stran za dostatečně prokázanou, bylo namístě skutkový stav doplnit a nikoliv žalobu zamítnout. Soudy tak postupovaly značně formalisticky a odepřely ochranu stěžovatelovým právům. Vůbec se nezabývaly ani otázkou vtělení původní smlouvy do smlouvy nově uzavřené a neodůvodnily proto dostatečně napadená rozhodnutí. Ze strany Nejvyššího soudu pak prý došlo k odepření přístupu k soudu, jelikož Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele vůbec meritorně nezabýval.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud nejprve předesílá, že jeho úkolem je podle Ústavy ochrana ústavnosti (čl. 83). To v řízení o ústavní stížnosti konkrétně znamená, že jeho úkolem není - a ani být nemá a nemůže - kontrolovat dodržování podústavního práva, sjednocování jeho výkladu či přezkum skutkových zjištění, provedených v konkrétních soudních řízeních. Jeho role se totiž omezuje na kasační zásah jen tehdy, shledá-li porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Toto porušení může nastat jak porušením základních pravidel spravedlivého procesu (viz především hlava pátá Listiny), tak porušením některého hmotného ústavního práva. Co je však podstatné zdůraznit, úspěšnou může být ústavní stížnost teprve při dosažení protiústavní intenzity namítaného zásahu, protože úkolem Ústavního soudu není napravovat jakákoliv (případná) pochybení obecných soudů, jejichž rozhodnutí přezkoumává. Pokud by totiž tento stav připustil, stal by se další "běžnou" přezkumnou soudní instancí a vybočil by tak ze své shora naznačené ústavní funkce.
6. V nyní projednávaném případě se z obsahu napadeného rozsudku krajského soudu podává, že dne 1. 11. 1994 byla mezi Mgr. V. Olivou a ing. K. Šťastným uzavřena smlouva o sdružení s názvem AP-Antikoroprojekt za účelem vzájemné výpomoci při komplexním zabezpečování zakázek systému povrchové úpravy a protikorozní ochrany. Později (21. 7. 1995) byla mezi tímto sdružením a žalovaným a.s. COLORLAK uzavřena smlouva o spolupráci při prodeji výrobků a rozvoji výrobků k povrchové úpravě objektů vojenského určení. Na tuto smlouvu následovalo uzavření jejich dodatků, kdy 30. 9. 1997 byla podepsána listina označená jako dodatek č. 3 a odkazující výslovně na smlouvu ze dne 21. 7. 1995. Tento dodatek byl uzavřen mezi žalovaným a stěžovatelem. Krajský soud proto dovodil, že zatímco smlouva ze dne 21. 7. 1995 včetně dodatků č. 1 a 2 byla uzavřena mezi žalovaným a sdružením AP-Antikoroprojekt, byl dodatek č. 3 sepsán mezi stěžovatelem a žalovaným. Proto se krajský soud zabýval otázkou právního nástupnictví stěžovatele ve vztahu ke sdružení AP-Antikoroprojekt. Dospěl však k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by vstoupil do práv a povinností sdružení AP-Antikoroprojekt vzniklých na základě citované smlouvy ze dne 21. 7. 1995 a proto není ani aktivně věcně legitimován k domáhání se plnění z této smlouvy.
7. K tomu Ústavní soud uvádí, že ústavní relevanci by měly uplatněné stížnostní námitky tehdy, pokud by právní závěry krajského (a následně Nejvyššího) soudu byly v extrémní rozporu s výsledky provedeného dokazování, jestliže by došlo k porušení kogentního znění aplikované právní normy anebo by se soudy dopustily jevu setrvale označovaného jako tzv. opomenutý důkaz. Naopak pouhá okolnost, že určité skutkové okolnosti (v daném případě obsah smluvních ujednání mezi účastníky obchodních vztahů) lze posoudit odlišně než učinily obecné soudy, ještě kognici Ústavního soudu založit nemohou.
8. Takto nazíráno a s přihlédnutím ke zmíněným limitům, daným postavením Ústavního soudu ve vztahu k soustavě obecných soudů, Ústavní soud hodnotil obsah napadených rozhodnutí a shledal, že z ústavněprávního hlediska obstojí. Z obsahu ústavní stížnosti se totiž podává, že stěžovatel ve skutečnosti polemizuje se způsobem hodnocení zápisu z jednání ze dne 30. 7. 1997 (v kontextu ostatních okolností této obchodní věci), kdy krajský soud dospěl k závěru, že není dostatečně určitý, jelikož neobsahuje žádné vymezení a konkretizaci jednotlivých pohledávek a dluhů, které by měly přejít ze sdružení na stěžovatele, a není zde označen ani žádný dlužník či věřitel; zásadně pak chybí souhlas věřitele, aby mohlo platně dojít k převzetí dluhu. Tento závěr krajského soudu Ústavní soud bez dalšího a s přihlédnutím ke své roli nemohl považovat za ústavně deficitní. Krajský soud jej totiž založil na vlastním vyhodnocení provedených důkazů a není úkolem zdejšího soudu zaujímat stanovisko k tomu, zda odlišné právní hodnocení by nebylo případnější či přesvědčivější.
9. Na tomto závěru nic nemění ani odkazovaná judikatura Ústavního soudu, jelikož z ní (především) plyne, že při výkladu smluv je nutno jako prioritní brát takový výklad, který respektuje vyjádřenou vůli účastníků tohoto smluvního vztahu. V nyní projednávaném případě však nezní relevantní otázka, jaká je skutečně vyjádřená vůle těchto účastníků, nýbrž že tato vůle, kterou stěžovatel považuje za skutečnou, nebyla prokázána jako dostatečně určitá, jelikož ji bylo možno vyložit několika různými způsoby. Ústavní soud má proto za to, že postup a hodnocení provedené krajským soudem není rozporné ani s judikaturou zdejšího soudu.
10. Za dané situace proto Ústavní soud, který respektuje princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů, neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů, jelikož dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
11. Za situace, kdy Ústavní soud neprodleně rozhodl o ústavní stížnosti, již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť by to bylo zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu