ECLI:CZ:US:2019:2.US.4077.18.1
sp. zn. II. ÚS 4077/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Michala Fucimana, právně zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem Slezská 13, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 č. j. 29 Cdo 4803/2016-914, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým tento soud jako soud dovolací zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2016 č. j. 7 Cmo 614/2014-873 a rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014 č. j. 77 Cm 193/2008-822.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolatelka (žalovaná) ve skutečnosti brojila proti skutkovým závěrům odvolacího soudu učiněným na základě znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce. Takový dovolací důvod však podle §241a odst. 1 o. s. ř.) nemá. Protože Nejvyšší soud založil své zrušující rozhodnutí na znovuotevření otázky volby metody znalcem, řešil tím znovu otázku skutkovou. Podle stěžovatelky neměli ve věci rozhodovat soudci soudního oddělení 29 Cdo, nýbrž soudci z 25 Cdo. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu proto spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
3. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě shledal, že tomu tak není.
4. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů ochrany základních práv.
5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, ještě nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. právě již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
6. Přes námitky stěžovatele, v nichž mj. rozporuje právní názor Nejvyššího soudu a dle jeho názoru nesprávný rozhodující senát, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na vrácení věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde ze strany Nejvyššího soudu o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel i nadále uplatňovat všechna svá práva.
7. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele; jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu pak zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj