ECLI:CZ:US:2019:2.US.4135.18.1
sp. zn. II. ÚS 4135/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Macháčka, zastoupeného Mgr. Hanou Berkovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 306/2018-166 ze dne 19. 9. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 40 C 115/2017-142 ze dne 31. 7. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 4 napadeným usnesením uložil stěžovateli podle §53 o. s. ř. pořádkovou pokutu ve výši 28 000 Kč za hrubě urážlivá podání a vyjádření adresovaná soudu. Podle obvodního soudu hrubě urážlivá vyjádření obsahovalo již stěžovatelovo podání z 19. 12. 2017, v němž stěžovatel mimo jiné vůči samosoudkyni uvedl: "dokud řízení bude vést bývalý terorista, tak ho budu aktivně bojkotovat do konce řízení nebo její smrti (ideálně po dlouhé, paralyzující a bolestivé nemoci. Nejlépe Non-Hodgkinův lymfom)". Tato slova zopakoval v podání z 28. 3. 2018 a dále uvedl "žádám o výměnu soudce za takového, co mě nezačne šikanovat první větou v zápisu a není bývalý zločinec nebo terorista". V podání ze dne 23. 4. 2018 stěžovatel uvedl, "korunu tomu dal Městský soud, kde odpovídal soudruh závadné, morálně odchylné soudkyně, taktéž bývalý člen teroristické a zločinecké organizace, navíc mi vyhrožoval postihem, pokud nesouhlasím s bývalými teroristy. Pokud mi opět bude vyhrožovat, předám to tisku". Nakonec dne 30. 7. 2018 zaslal stěžovatel soudu e-mailem podání mimo jiné s následujícím textem: "Tato bývalá teroristka [...] do mě minule ryla, že v oblečení 10 000 Kč+ jsem nevhodně oblečen k soudu, vedeným bývalou teroristkou ze zločinecké organizace [...] chtělo by to výměnu soudce a tuto bývalou zločinčini [...] poslat do důchodu". Podle obvodního soudu Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení ze dne 12. 2. 2018 stěžovatele poučil, že mu za hrubě urážlivá vyjádření adresovaná soudu může být uložena pořádková pokuta podle §53 o. s. ř.
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením snížil uloženou pokutu na 15 000 Kč a ve zbytku rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Podle městského soudu stěžovatel - ačkoliv byl poučen o tom, že mu může být uložena pořádková pokuta - opakovaně učinil vůči samosoudkyni obvodního soudu "velmi urážlivé" podání a "velmi nelichotivě" se vyjádřil i o soudci odvolacího soudu. Vyjádření stěžovatele jsou podle městského soudu již za hranicí toho, co musí být reprezentanti veřejné moci s ohledem na své postavení schopni a povinni snášet. Bez ohledu na to, jak stěžovatel "smýšlí o KSČ a jejích bývalých členech", jde dle městského soudu "zcela nepochybné, že nelze člověka (soudce), jenž v této straně v minulosti byl, automaticky označit za teroristu, resp. bývalého teroristu". Podle městského soudu je takové označení v současné společnosti samo o sobě hrubou urážkou. Dále městský soud uvedl, že i kdyby odhlédl od tohoto označení, "je v naprostém rozporu s elementárními pravidly slušnosti a lidskosti otevřeně psát o hrozbě umírání po dlouhé, paralyzující a bolestivé nemoci, včetně konkrétní morbidní diagnózy". Podle městského soudu je třeba, aby výše pokuty odradila stěžovatele od obdobného jednání, a protože stěžovatel sám uvedl, že "je poměrně velmi dobře finančně saturován", pokuta by měla přesáhnout desetitisícovou částku. Výši pokuty však městský soud snížil s ohledem na to, že ze strany stěžovatele se jednalo "o první případ urážek vůči soudu".
II. Argumentace stěžovatele
3. Podle stěžovatele byla napadenými usneseními porušena jeho svoboda projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
4. Stěžovatel uvádí, že byl samosoudkyní obvodního soudu upozorněn na údajnou nevhodnost svého oblečení - riflí a trička s límečkem -, což pokládal za odpovídající oblečení; "stížnost na toto [jednání soudkyně] nebyla nikdy zapovězena". Podle stěžovatele je samosoudkyně obvodního soudu vedena v seznamu soudců, kteří byli členy Komunistické strany Československa. Tato skutečnost se stěžovatele citelně dotkla vzhledem k postihům jeho rodiny před rokem 1989 spočívajícím v odebrání majetku a věznění příbuzných stěžovatele. Ke všem bývalým členům KSČ má stěžovatel vyhraněný vztah a má za to, že jsou vůči němu zaujatí. Upozornění samosoudkyně na jeho údajně nevhodné oblečení stěžovatel považoval "za první indikátor tohoto možného ovlivnění". Označení KSČ za teroristickou organizaci je dle stěžovatele v souladu se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů. Údajné urážky stěžovatele vůči soudkyni nebyly míněny osobně, stěžovatel má "totožný názor na všechny bývalé členy KSČ". Jeho výroky jsou podle stěžovatele chráněny svobodou projevu. Stěžovatel uvádí, že od veřejné moci a soudů je vyžadována vyšší míra tolerance, velkorysosti a nadhledu, a odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Chmelíř proti České republice ze dne 7. 6. 2005 č. 64935/01 a nález sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75).
5. Stěžovatel namítá, že nebyl obvodním soudem upozorněn na možnost uložení pořádkové pokuty ani nebyl napomenut, což je v rozporu se zákonem. Uložení pořádkové pokuty nepředcházela snaha o domluvu a pokuta nebyla použita jako ultima ratio. Z tohoto důvodu a s ohledem na to, že šlo o první údajnou urážku, stěžovatel považuje výši pokuty za nepřiměřenou. Navíc pokuta neplní preventivní funkci, neboť nezměnila jeho postoj k bývalým členům KSČ. Udělení pokuty ani její výše tak nebyly řádně odůvodněny.
III. Hodnocení Ústavního soudu
6. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud shrnul principy, jimiž nahlíží na případy ukládání pořádkových pokut za výroky, které obecné soudy považují za hrubě urážlivé, v nálezu sp. zn. I. ÚS 750/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 9/80 SbNU 107), bodě 22 a násl. Tam uvedené principy lze přiměřeně aplikovat i v projednávané věci (ačkoliv v projednávaném případě nejde o tzv. "hybridní výroky"):
22. Svoboda projevu je zaručena čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Zatímco podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy může být svoboda projevu omezena v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci, Listina existenci těchto důvodů pro omezení svobody projevu výslovně nepředpokládá (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). Jak ovšem Ústavní soud uvedl v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), bod 93, nestrannost a autorita soudní moci jsou ústavními hodnotami, které jsou součástí pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a které mohou být legitimním cílem omezení svobody projevu, přičemž nestrannost soudní moci je chráněna na ústavní úrovni rovněž čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje mj. právo na nestranný soud, a čl. 82 odst. 1 Ústavy, podle něhož nesmí nikdo ohrožovat nestrannost soudců.
23. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že spojení "autorita soudní moci" zahrnuje zejména poznatek, že soudy jsou - a veřejností jsou tak i vnímány - vhodným fórem pro rozhodování o právech a povinnostech a pro řešení sporů o těchto právech a povinnostech, a že veřejnost má respekt a důvěru ve schopnost soudů plnit tuto funkci (rozsudek pléna ESLP ve věci Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, §55). V sázce je totiž důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat v obžalovaném, pokud jde o trestní řízení, a rovněž u veřejnosti (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, §172). Jinými slovy, soudní moc jako garant spravedlnosti musí požívat důvěry veřejnosti, pokud má úspěšně plnit své povinnosti, a proto může být nezbytné tuto důvěru chránit proti vážně poškozujícím a v zásadě neopodstatněným útokům (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §128).
24. Při posuzování přípustnosti výroků z hlediska svobody projevu ESLP rozlišuje mezi skutkovými tvrzeními, jejichž pravdivost lze ověřit dokazováním, a hodnotovými soudy, u nichž to - z povahy věci - možné není (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard proti Dánsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 49017/99, §76). Mnohdy ovšem charakter posuzovaného výroku vylučuje, aby o něm bylo uvažováno jako o čistém skutkovém tvrzení nebo hodnotovém soudu. Nejnovější judikatura ESLP proto opouští striktní dichotomii skutkové tvrzení/hodnotový soud a namísto toho pracuje se skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem jako se dvěma protipóly, přičemž pomyslná přímka mezi těmito protipóly představuje jakési kontinuum (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Karsai proti Maďarsku ze dne 1. 12. 2009, č. 5380/07, §53). Výroky, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení, se označují jako hybridní výroky (k hybridním výrokům srov. Kosař, D. Kritika soudců v České republice. Soudní rozhledy, 2011, č. 4, s. 118) nebo hodnotový soud se skutkovým základem (srov. např. Lindon, Otchakovsky-Laurens a July proti Francii, rozsudek velkého senátu, 22. 10. 2007, č. 21279/02 a 36448/02, §57; či Kuliś a Różycki proti Polsku, rozsudek, 6. 10. 2009, č. 27209/03, §37-39). V takových případech je proto nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou tyto výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Pedersen a Baadsgaard citovaný výše, §76; dále rozsudek ESLP ve věci Jerusalem proti Rakousku ze dne 27. 2. 2001, stížnost č. 26958/95, §43; nebo rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §126). Při posuzování povahy výroků je dále podle ESLP nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (tamtéž, §126; rozsudek ESLP ve věci Brasilier proti Francii ze dne 11. 4. 2006, stížnost č. 71343/01, §37).
25. K těmto principům se přihlásil i Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215), v němž mimo jiné uvedl, že hodnotový soud je sice chráněn presumpcí ústavní konformity, avšak tvrzená fakta "v míře, v níž sloužila za základ kritiky, musí naopak důkazně prokazovat kritik sám". Ústavní soud v souvislosti s hodnotovými soudy dále konstatoval, že ani "přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit projev jako celek [... přičemž] nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu" (tamtéž).
26. S ohledem na výše uvedené principy možných omezení svobody projevu v souvislosti s kritikou soudů a soudců je třeba při posuzování toho, zda nejsou dotčené výroky vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, vzít v úvahu rovněž následující faktory: 1. vůči komu kritika směřuje, 2. kdo kritizuje, 3. co, 4. kde a 5. jakou formou [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325), bod 31; či nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. II. ÚS 152/08 ze dne 15. 12. 2009, body 30-36; a nález Ústavného súdu Slovenskej republiky sp. zn. II. ÚS 326/09 ze dne 4. 3. 2010, body 43-49].
27. Pokud jde o kritérium, vůči komu kritika směřuje (ad 1), obecně lze říci, že čím širší část soudní soustavy je kritizována, tím více je projev chráněn; obdobně je více chráněn projev při kritice vyšších soudů či jejich jednotlivých soudců. Soudní moc, jejíž činnost se dotýká jednotlivců i celé společnosti, musí totiž být právě kvůli svému významu podrobena veřejné kontrole, která se realizuje mimo jiné otevřenou diskuzí o otázkách spojených s fungováním soudní moci [nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), bod 18]. Tuto diskusi či kritiku však nemohou nijak obohatit výroky vulgární a hrubě urážlivé, které naplňují skutkovou podstatu pořádkového opatření podle §53 o. s. ř. Dle ESLP jsou otázky spojené s fungováním soudní moci předmětem veřejného zájmu (např. rozsudek ESLP ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. 4. 1995, stížnost č. 15974/90, §34; nebo rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags GmbH proti Rakousku zde dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, §29). Veřejný zájem na této diskuzi, respektive kontrole, je pochopitelně větší u otázek, které se týkají větší části soudní soustavy a vyšších soudů nebo jejich soudců. Důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat u veřejnosti a která si zasluhuje ochranu, totiž nemá být slepá. Tuto argumentaci převzal i Ústavní soud, jenž konstatoval, že "[m]íra ochrany profesní cti osob působících ve veřejném životě před výkonem svobody projevu je oslabena, což plyne z veřejného zájmu na kontrole moci", a "profesní čest [vedlejší účastnice - soudkyně] se proto pohybuje ve sféře, kterou lze označit za veřejnou, a proto by v ní měla platit informační otevřenost" [nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), zejména bod 50].
28. Pokud jde o kritérium, kdo kritizuje (ad 2), obecně lze říci, že požívá větší ochrany projev mluvčích, kteří zastupují širší okruh osob (rozsudek ESLP ve věci Ferihumer proti Rakousku ze dne 1. 2. 2007, stížnost č. 30574/03, §27, v němž ESLP poukázal na postavení stěžovatele jako místopředsedy rodičovského sdružení), novinářů (rozsudek ESLP ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. 4. 1995, stížnost č. 15974/90, §34) a politiků, a to zejména těch opozičních (rozsudek ESLP ve věci Castells proti Španělsku ze dne 23. 4. 1992, stížnost č. 11798/85, §42). Naopak méně chráněn je projev advokátů, a to zejména na veřejnosti, neboť podle ESLP lze od nich "legitimně očekávat, aby přispívali k hladkému chodu justice a zachovávali důvěru veřejnosti v justici" (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, §173). Na druhou stranu bude projev advokátů požívat větší ochrany v soudní síni, kde v sázce není jen svoboda projevu, ale i práva osoby, kterou zastupují (rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ve věci Meister proti Německu ze dne 10. 4. 1997, stížnost č. 30549/96), například pokud kritizují činnost státního zástupce (rozsudek ESLP ve věci Nikula proti Finsku ze dne 21. 3. 2002, stížnost č. 31611/96, §50). Je namístě přiznat tuto zvýšenou ochranu i obviněným, kterým nelze klást k tíži, že se rozhodnou využít svého práva hájit se sami, naopak je třeba brát ohled na to, že na rozdíl od advokátů zpravidla nejde o osoby s právním vzděláním.
29. Pokud jde o kritérium, co je předmětem kritiky (ad 3), obecně lze říci, že je nezbytné odlišit věcnou kritiku směřující vůči soudním rozhodnutím od osobní kritiky. V rozsudku ESLP ve věci Barfod proti Dánsku ze dne 22. 2. 1989, stížnost č. 11508/85, §35, tak šlo k tíži stěžovatele, že jeho kritika nesměřovala vůči důvodům soudního rozhodnutí, ale vůči konkrétním přísedícím ("lay judges"). Naopak kritika soudního rozhodnutí se těší zvýšené ochraně (rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags GmbH proti Rakousku zde dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, §29). Tuto judikaturu Ústavní soud dále rozvedl a rozlišil zásah do profesní sféry soudce od zásahu do jeho soukromé sféry [viz nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41), zejména body 39 a 50-54]. Konkrétně Ústavní soud konstatoval, že "[i]nformační autonomie soudce v otázkách týkajících se jeho profesní minulosti neexistuje" (tamtéž, bod 54), a tudíž "[a]rgumentace o nemožnosti oddělení osobního a profesního života [...] nemůže soudci poskytnout imunitu vůči zájmu veřejnosti na informacích o jeho profesních předpokladech k výkonu funkce" [tamtéž, bod 50; srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325), bod 30; nález sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217), body 17-37; či rozsudek ESLP ve věci July a SARL Libération proti Francii zde dne 14. 2. 2008, stížnost č. 20893/03, §74].
30. Pokud jde o kritérium místa kritiky (ad 4), obecně platí, že projev v soudní síni požívá zvýšené ochrany (bod 27 výše). To platí i pro neveřejný písemný projev (rozsudek ESLP ve věci Bezymyannyy proti Rusku ze dne 8. 4. 2010, stížnost č. 10941/03, §37, 39 a 42), včetně kritických vyjádření v podáních k soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Veraart proti Nizozemsku ze dne 30. 11. 2006, stížnost č. 10807/04, §53; či rozsudek ESLP ve věci Alfantakis proti Řecku ze dne 11. 2. 2010, stížnost č. 49330/07, §33). Nižší ochranu naopak požívá kritika soudců ve sdělovacích prostředcích, a to zejména v případě, kdy ještě dotčené řízení neskončilo (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Schöpfer proti Švýcarsku ze dne 20. 5. 1998, stížnost č. 25405/94, §34), nicméně i zde došlo v nejnovější judikatuře ESLP k posunu směrem k větší ochraně svobody projevu [srov. rozsudek ESLP ve věci Kobenter a Standard Verlags GmbH proti Rakousku ze dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00, §29 (ii); rozsudek ESLP ve věci Kudeshkina proti Rusku ze dne 26. 2. 2009, stížnost č. 29492/05; či rozsudek ESLP ve věci Alfantakis proti Řecku ze dne 11. 2. 2010, stížnost č. 49330/07].
31. Pokud jde o kritérium formy projevu (ad 5), Ústavní soud již ve své rané judikatuře konstatoval, že "veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany" [nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367); srov. též nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325), bod 28]. Následnou judikaturou Ústavní soud dovodil, že z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti mohou vybočit zejména vulgární, pejorativní či jiné podobné výrazy, které by samy o sobě znevažovaly kritizovanou osobu (srov. např. výše citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015, bod 44). V této souvislosti je nutné podotknout, že zatímco u ústního projevu je třeba brát ohled na jeho bezprostřednost a možnou impulzivnost, zvýšenou toleranci není třeba projevovat ve vztahu k písemným podáním [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 283/99 ze dne 30. 11. 2001 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)].
32. Konečně je třeba zvážit i povahu a závažnost uložených sankcí (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Cumpănă a Mazăre proti Rumunsku ze dne 17. 12. 2004, stížnost č. 33348/96, §111). Při uplatňování trestněprávních prostředků k ochraně veřejných institucí je přitom nutné postupovat zdrženlivě (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, §127, odkazující na další judikaturu). Tento názor převzal i Ústavní soud, který konstatoval, že "[i]nstitucím a orgánům, jež reprezentují veřejnou moc státu, a v důsledku toho jsou nositeli rozhodnutí, jež občané napadají, přísluší vždy větší dávka tolerance, velkorysosti a nadhledu" [nález sp. zn. I. ÚS 211/99 ze dne 17. 10. 2000 (N 152/20 SbNU 75)].
8. Z usnesení městského soudu vyplývá, že k uložení pokuty by podle něj postačovaly opakované výroky stěžovatele na adresu soudkyně obvodního soudu: "budu aktivně bojkotovat do konce řízení nebo její smrti (ideálně po dlouhé, paralyzující a bolestivé nemoci. Nejlépe Non-Hodgkinův lymfom)". Ústavní soud se proto zabýval nejprve touto pasáží stěžovatelových podání.
9. Stěžovatelovy výroky mají charakter obdobný hodnotovým soudům; jde o přání stěžovatele, u nichž nelze zkoumat skutkový základ. K tíži stěžovatele jde, že tyto výroky směřovaly vůči konkrétní soudkyni obvodního soudu. Skutečnost, že tyto výroky pronesl stěžovatel jako účastník řízení (nikoliv jako mluvčí širší skupiny osob nebo například advokát), nesvědčí pro zvýšenou ani sníženou míru ochrany. Opět k tíži stěžovatele jde, že jeho výroky se zaměřovaly na zdravotní stav soudkyně a obsahově neměly žádnou spojitost s výkonem její funkce. Případné upozornění soudkyně na nevhodnost stěžovatelova oblečení k soudu - i pokud by se ukázalo, že nebylo namístě - nemůže výroky stěžovatele ospravedlnit. Mírně ve prospěch stěžovatele svědčí, že výroky byly obsaženy v komunikaci určené soudu a nebyly činěny veřejně. Jediným cílem formy výroku však bylo soudkyni obvodního soudu urazit, a to, jak poukazuje městský soud, uvedením "paralyzující a bolestivé nemoci, včetně konkrétní morbidní diagnózy". Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem, že přát někomu či hrozit takovou nemocí je "v naprostém rozporu s elementárními pravidly slušnosti". Tyto výroky navíc stěžovatel činil písemně a opakovaně, měl tedy dostatečnou možnost zvážit jejich obsah. Vzhledem k naprosté převaze kritérií svědčících v neprospěch výroků stěžovatele je zřejmé, že proti těmto výrokům byly obecné soudy oprávněny zasáhnout.
10. Zbývá zvážit přiměřenost zvolené sankce. Stěžovatel namítá, že před uložením pokuty nebyl obvodním soudem poučen ani napomenut a pořádková pokuta tak nebyla užita jako ultima ratio. V citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 750/15, bodě 43, Ústavní soud dospěl k závěru, že při ukládání pořádkových pokut je sice třeba postupovat zdrženlivě se zřetelem na okolnosti případu, ale nelze vnímat absolutně požadavek, aby byla pořádková pokuta ukládána až po užití mírnějších prostředků. V projednávané věci se navíc stěžovateli dostalo poučení o tom, že mu může být uložena pořádková pokuta, v rámci odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 12. 2. 2018. Při zvažování výše pokuty byly vzaty v úvahu majetkové poměry stěžovatele - ty však dle městského soudu nehovořily ve prospěch snížení pokuty a tento závěr stěžovatel nezpochybnil. Z důvodu, že šlo o "první případ urážek vůči soudu", již pokutu snížil městský soud. I s tímto aspektem věci se tedy obecné soudy dostatečně vypořádaly.
11. Uložení pokuty tedy obstojí i pouze ve vztahu k výše uvedenému výroku stěžovatele o smrti soudkyně v důsledku dlouhé a bolestivé nemoci s uvedením přesné diagnózy. Ústavní soud se nemusí zabývat dalšími výroky stěžovatele, které se týkají členství soudců v KSČ [srov. obdobně citovaný nález sp. zn. I. ÚS 750/15, bod 39].
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu