ECLI:CZ:US:2019:2.US.4136.18.1
sp. zn. II. ÚS 4136/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky mmcité + a.s., se sídlem Bílovice 519, zastoupené Mgr. Dagmar Maršíkovou, advokátkou se sídlem Ševcovská 3246, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, č. j. 21 Cdo 2299/2018-459, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 4 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, zejména vyplývá, že Okresní soud v Uherském Hradišti (vázán předchozími pokyny odvolacího soudu) uložil stěžovatelce rozsudkem ze dne 16. 8. 2016, č. j. 6 C 38 2012-418, povinnost zaplatit žalobci Mgr. Jakubu Štefkovi částku ve výši 845.177 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do nároku žalobce na zaplacení částky 48.447 Kč. K podaným odvoláním pak rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 60 Co 135/2017-495, a to tak, že potvrdil výrok, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 845.117 Kč s příslušenstvím, a dále potvrdil rozsudek v části, kterou byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení částky 45.561 Kč s příslušenstvím. Naopak napadený rozsudek v části, ve které byl zamítnut nárok na zaplacení částky ve výši 2.886 Kč s příslušenstvím a výroky týkající se nákladů řízení odvolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Následné dovolání pak bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Celý spor se - zjednodušeně řečeno -vedl o částku představující nárok žalobce na dlužnou mzdu (resp. o nárok na náhradu dlužné mzdy), kdy obecné soudy většinově nároku žalobce vyhověly, byť o minoritní části jeho nároku se řízení před obecnými soudy ještě vede (srov. k tomu shora).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
6. Jádro stížnostní argumentace spočívá v tom, že stěžovatelka podle svého mínění a vzdor názoru Nejvyššího soudu ve svém dovolání jasně (a správně) vymezila, proč rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud se nicméně ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že tomu tak nebylo.
7. Krajský soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce v rozhodném období pracoval jak pro stěžovatelku (českou společnost), tak pro její španělskou dceřinou společnost, když zakázky bývaly často propojené (česká obchodní společnost - tedy stěžovatelka - zajišťovala primárně výrobu, španělská společnost měla více obchodní charakter). Samo vedení stěžovatelky přitom připustilo (na což stěžovatelka v ústavní stížnosti dostatečně nereaguje), že žalobce vykonával práci pro obě společnosti, což pracovněprávně - byť sice možná "jen technickým nedorozuměním", jak uvedl spoluvlastník stěžovatelky R. Hegmon - vedlo k tomu, že žalobce byl vyplácen jak českou, tak i španělskou společností. Rozhodné přitom pro závěry soudu nebylo (byť stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí opak), zda žalobce pro stěžovatelku pracoval 8 hodin denně či nikoliv (žádný rozpor v této otázce tedy mezi nalézacím a odvolacím soudem není). Podstatné naopak bylo, že žalobce vykonával práci pro obě společnosti, když přirozeným vývojem obchodních aktivit stěžovatelky, na němž měl žalobce svůj nepopiratelný podíl, došlo k tomu, že španělská společnost se stala pro žalobce prioritní. Není přitom úkolem soudů, aby posuzovaly, zda takto nastavený systém odměňování žalobce, kdy byl odměňován oběma společnostmi, byl adekvátní jeho odvedené práci či nikoliv (ostatně soudy v této souvislosti správně upozornily, že stěžovatelka nedoložila, že by měla výtky k žalobcově práci). Základní východisko, tzn. že žalobce pracoval pro oba subjekty, stěžovatelka ostatně přesvědčivě nerozporuje ani v ústavní stížnosti, když rovněž nevysvětluje, zda a jak by toto východisko alespoň rámcově mohli zpochybnit stěžovatelkou navrhovaní svědci (když tyto soud již neměl potřebu vyslechnout). To samé pak platí i pro námitku ohledně zpochybnění žalobcem předložené zvukové nahrávky zachycující předávání výpovědi žalobci. Stěžovatelka totiž uvádí, že ji soud nesprávně interpretoval, avšak jinou interpretaci jejího obsahu v ústavní stížnosti nenabízí, když jen obecně zpochybňuje její autentičnost. Tuto však soud neměl důvod zkoumat, neboť obsah nahrávky zcela zapadal do kontextu ostatních zjištění. Stejně tak není rozhodující, že se žalobce neidentifikoval v rámci docházkového systému stěžovatelky, přičemž v řízení nebylo např. ani tvrzeno, že by měl stálou pracovní dobu.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž nespecifikuje, z čeho má vyplývat, že odůvodnění obecných soudů jsou v dané věci založena toliko na souhrnných skutkových zjištěních. Naopak podle Ústavního soudu zvláště nalézací soud ve svém rozhodnutí hodnotil evidentně důkazy jednotlivě - když je jeden po druhém zmiňuje - a hodnotí je pak i v jejich souhrnu.
9. Stěžovatelka tedy ani v rovině podústavního práva dostatečně věrohodně nezpochybnila, že by žalobce pro ni v rozhodném období pracoval a proč by mu proto neměla za tuto práci náležet odměna. Podle Ústavního soudu tak není přiléhavé ani stěžovatelčino tvrzení o nesprávných skutkových zjištěních majících za následek naplnění existence dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Pokud proto za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl zcela v intencích ustálené judikatury dovolacího soudu (kterou rovněž ocitoval), nevidí zdejší soud důvod, pro který by měl tento závěr jakkoliv zpochybňovat.
10. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelné a stěžovatelce nelze přisvědčit v tom, že by v její věci bylo aplikováno podústavní právo nekonformním způsobem. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu