ECLI:CZ:US:2019:2.US.42.19.1
sp. zn. II. ÚS 42/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R., t. č. Věznice Ruzyně, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 54 T 1/2013, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 3 To 53/2018, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), byla porušena zásada rovnosti podle čl. 37 odst. 3 Listiny a došlo k porušení čl. 38 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatel podáním doručeným Krajskému soudu v Ostravě ("krajský soud") dne 20. 5. 2014 zažádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu s odůvodněním, že nemá dostatek finančních prostředků k úhradě nákladů obhajoby. O této žádosti rozhodl krajský soud nyní napadeným usnesením tak, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, kterou usnesením rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") zamítl.
3. Stěžovatel především namítá, že jeho žádosti mělo být vyhověno, neboť byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 15 let, takže po dobu promlčení nároku obhájce na odměnu bude ve výkonu trestu. Současně není ve výkonu trestu pracovně zařazen, čemuž brání i jeho onemocnění (mnohočetné postižení páteře, kdy trpí bolestmi zad zánětlivého typu). Zaplacení nákladů obhajoby u něj z těchto důvodů nelze v budoucnu očekávat (odsouzení k nepodmíněnému trestu, zdravotní omezení). Pokud proto soudy jeho žádosti nevyhověly z toho důvodu, že některé tvrzené skutečnosti stran vlastní nemajetnosti stěžovatel v žádosti nedoložil, měly stěžovatele k doložení těchto skutečností vyzvat a nikoliv žádost zamítnout.
4. Svoji argumentaci stěžovatel podpořil několika odkazy na judikaturu Ústavního soudu, která se soustředí na výklad ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tř. ř."), které upravuje právě nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Podle této judikatury platí, že nemajetnost obviněného lze hodnotit i s ohledem na to, zda lze v budoucnu reálně očekávat, že získá majetek k uhrazení pohledávek státu, přičemž je nutné brát na skutečnost, že se obviněný nachází ve výkonu trestu, náležitý ohled (viz usnesení ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 916/09; http://nalus.usoud.cz). Obdobně pak k této problematice Ústavní soud uvedl, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat (usnesení ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 2824/11).
5. Krajský soud žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nevyhověl s odůvodněním, že je principiálně sporné, pokud si stěžovatel pouhý den na to, co žádost podal, zvolil obhájce za účelem podání dovolání. S tímto obhájcem logicky musel mít sjednanou i odměnu za jeho práci a musel si být vědom přinejmenším toho rizika, že o jeho žádosti bude rozhodnuto záporně. Pokud tedy byl schopen materiálně pokrýt náklady na zvolení obhájce, se kterým se musel na odměně za jeho poskytnuté služby předem dohodnout, nebylo důvodu mu nárok na bezplatnou obhajobu přiznat. Zároveň je podle obou soudů s podivem, že v případě, kdy byly v nyní projednávané věci naplněny podmínky nutné obhajoby, stěžovatel byl od počátku řízení právně zastoupen, nepodal žádost o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu v prvopočátku celého trestního řízení, ale naopak si o to zažádal až v souvislosti s podáním dovolání, když tuto problematiku navíc mohl konzultovat s ustanoveným obhájcem a současně byl o této možnosti soudy opakovaně poučován.
6. Vrchní soud v napadeném usnesení zdůraznil okolnost, že stěžovatel ke své žádosti o bezplatnou obhajobu sice přiložil potvrzení o tom, že není pracovně zařazen, mzdový list vykazující prakticky nulovou mzdu a doložil potvrzení, že není vlastníkem motorového vozidla ani nemovitosti, avšak současně v žádosti tvrdil, že má vyživovací povinnost k nezaopatřenému dítěti a závazky v hodnotě 950.000 Kč, přičemž tato tvrzení nedoložil. Stěžovatel před soudy ani nikdy neprokázal vážnost svých zdravotních problémů, když tvrdí, že právě kvůli nim nemůže být pracovně zařazen ani ve výkonu trestu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou ústavní stížnosti byly námitky stěžovatele ohledně postupu krajského a vrchního soudu, které (aniž by stěžovatele vyzvaly k doplnění podání) posoudily stěžovatelova tvrzení stran jeho nemajetnosti a závazků jako nedostačující pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu.
9. Ústavní soud uvádí, že součástí práva na obhajobu je i právo na právní pomoc. Obsah práva na obhajobu jako jedné z fundamentálních záruk spravedlivého procesu má svou pozitivní a negativní složku. Pozitivní je právo obviněného (též obžalovaného, odsouzeného, podezřelého a dalších osob) hájit se sám či prostřednictvím zvoleného obhájce, popř. právo žádat o jeho ustanovení. Negativní složkou je pak povinnost obviněného v případech tzv. nutné obhajoby "strpět" obhájce (i když si jej nepřeje) a povinnost všech orgánů činných v trestním řízení dbát těchto práv v rámci celého trestního řízení. Obsahem práva na bezplatnou právní pomoc je pak právo obviněného v případě, že si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby, na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, resp. při prokázání této nemajetnosti povinnost soudu rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby obviněného.
10. Z ustálené judikatury obecných soudů lze dovodit, že výše uvedený nárok na bezplatnou obhajobu může soud přiznat kdykoli za řízení nebo i po skončení trestního stíhání (viz např. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 10. 2006 sp. zn. 13
To 477/2006, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19, ročník 2008), přičemž uplatnění tohoto nároku nepodléhá žádné prekluzivní či promlčecí době (byť v případě, že obviněný měl zvoleného obhájce, je uplatnění tohoto nároku limitováno prekluzivní lhůtou uvedenou v ustanovení §151 odst. 2 tr. ř.). Právo na bezplatnou obhajobu v sobě mj. reflektuje možnosti změny sociálních a ekonomických poměrů obviněného. Současně však platí, že u obhájce zvoleného lze předpokládat, že v průběhu sjednávání obhajoby je mezi obhájcem a obviněným aktivně řešena i otázka náhrady nákladů obhajoby, na což ostatně v napadeném usnesení poukazuje i krajský soud.
11. Ustanovení §33 odst. 2 a 3 tr. ř. konkretizuje základní právo obviněného na bezplatnou obhajobu či na obhajobu za sníženou odměnu, resp. stanoví způsob realizace tohoto ústavního práva. V případě tzv. obligatorního rozhodování o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu na návrh obviněného musí obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby. Takový návrh obviněného pak vedle obecných náležitostí návrhu (§59 tr. ř.) musí obsahovat přílohy, jimiž má být prokázána jeho důvodnost. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že zákonodárce zvolil relativně abstraktní formulaci, když ponechal na úvaze rozhodujícího orgánu (v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu), zda navrhovatel řádně osvědčil svůj nárok, resp. zda předložil dostatek hodnověrných dokladů. V daném případě se nepochybně jedná o promítnutí povinnosti tvrdit (v trestním řízení nadto prolomené povinností soudu fakultativně rozhodnout o nároku obviněného i bez jeho návrhu, vyplývá-li jeho důvodnost ze shromážděných důkazů) a prokázat (přiložit přílohy prokazující důvodnost návrhu) uplatnění nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. Povinnost tvrzení a zejména prokazování má však své meze, mezi něž patří uplatnění pravidla "neexistence se neprokazuje", vycházející z tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 22/10).
12. Tyto meze plynoucí z negativní důkazní teorie se však na nyní projednávaný případ neuplatní. Stěžovatelovi bylo totiž vytknuto neprokázání konkrétně tří skutečností, kterými argumentoval v žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel k této žádosti nepřipojil žádné přílohy, které by dokladovaly jeho zhoršený zdravotní stav, kvůli kterému je údajně (zvláště pak ve výkonu trestu) nezaměstnatelný, nedoložil svoji vyživovací povinnost a ani nikterak neosvědčil výši svých závazků, které podle svých tvrzení má. Toto jsou všechno skutečnosti, které lze jednoduše doložit. Jestliže tak stěžovatel neučinil, byť mu v tom zjevně nic nebránilo, nelze po soudech požadovat, aby si samy tyto doklady pro stěžovatelova tvrzení opatřovaly, případně aby stěžovatele vyzývaly k odstranění vad podání, resp. k doplnění žádosti o tyto přílohy. Jak je ostatně z dikce ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. patrné, stěžovatel musí osvědčit, že nemá dostatek prostředků (viz výše). Pakliže tak stěžovatel neučinil, není pochybením soudů, že o žádosti stěžovatele rozhodly negativně. Důvodem zamítnutí stěžovatelovy žádosti tak bylo právě nedostatečné naplnění povinnosti tvrdit.
13. Stěžovatel s odkazy na některá rozhodnutí Ústavního soudu uvádí, že jeho zdravotní stav mu za cca 4 roky, co se nachází ve výkonu trestu, neumožnil získat placenou pracovní pozici, což má snad samo o sobě svědčit o závažnosti nepříznivého zdravotního stavu, a což mu má i v budoucnu činit potíže při obstarávání výdělků. K tomu pro stručnost postačuje odkázat na předchozí závěry Ústavního soudu. Pokud je totiž zdravotní stav stěžovatele skutečně natolik závažný, že mu brání v tom, aby mu byla ve výkonu trestu odnětí svobody přidělena práce, měl toto stěžovatel doložit již v žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Nic takového však neučinil. Stejně tak stěžovatel neprokázal, že by odměnu za obhajobu nemohl uhradit bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 2824/11, kterým stěžovatel sám argumentuje), a to přestože naprosto vágně a bez konkrétního upřesnění v ústavní stížnosti tvrdí, že má vyživovací povinnost. S ohledem na to, že stěžovatel obecným soudům spolu se svojí žádostí nepředložil jakoukoliv svoji zdravotní dokumentaci, soudy musely vycházet i navzdory tvrzením stěžovatele z toho, že se jedná o osobu práce a výdělku schopnou. To, že stěžovatel v dané době nedisponoval hotovými finančními prostředky, přitom není samo o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1936/13, kterým stěžovatel rovněž argumentuje).
14. Paradoxně pak stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na stejná rozhodnutí Ústavního soudu, o něž obecné soudy (zejm. soud krajský, viz str. 6-7 napadeného usnesení) opřely svá negativní rozhodnutí. Je tak patrné, že stěžovatel tato rozhodnutí Ústavního soudu, kterými sám argumentuje ve svůj prospěch, vykládá jednostranně, bez pochopení širších souvislostí a především naprosto pomíjí, že uvedené judikatorní závěry by na jeho situaci dopadaly teprve v případě, že by doložil v žádosti všechna deklarovaná tvrzení stran jeho nemajetnosti. Stěžovatel však nedostál své povinnosti tvrdit, neboť některá svá tvrzení vztahující se k jeho nemajetnosti a k dalším pohledávkám, které údajně má, nedoložil příslušnými listinami, ačkoliv k tomu byl povinován (viz dikce ustanovení §33 odst. 2 tr. ř.). Obecným soudům za této situace nelze důvodně vytýkat, že stěžovatele nevyzývaly k předložení příslušných listin.
15. Jen na okraj Ústavní soud sdílí s obecnými soudy rovněž určitý podiv ohledně časové posloupnosti postupu stěžovatele, zažádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu až v souvislosti s podáním dovolání, tedy ve stádiu trestního řízení, kdy bylo o věci již pravomocně rozhodnuto. Přitom z odůvodnění žádosti stěžovatele je patrné, že jeho majetková a osobní situace se v této fázi trestního řízení nijak neliší od té, v níž se nacházel na samém jeho počátku. V takovém případě není zřejmé, proč svoji žádost nepodal již v počátcích trestního řízení. Uvedené je o to více zarážející, že stěžovatel měl v celém trestním řízení s ohledem na ustanovení §36 odst. 3 tr. ř. ustanoveného obhájce, se kterým mohl tuto problematiku konzultovat a jehož prostřednictvím mohl žádost podle ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. podat, nehledě na to, že o tomto svém právu byl nalézacím soudem opakovaně poučován.
16. Závěrem lze proto shrnout, argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za pouhou polemiku se závěry obecných soudů, čímž se však Ústavní soud, který není další soudní instancí, nemá důvod zabývat. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu