ECLI:CZ:US:2019:2.US.4223.18.1
sp. zn. II. ÚS 4223/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Halámka, zastoupeného JUDr. Petrem Matějkou, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 23b, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 14 Co 69/2018-201, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zejména podává, že Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 17 C 488/2015-150, uložil žalované Miluši Kratochvílové povinnost zaplatit stěžovateli jako žalobci 25.125 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a zamítl žalobu co do částky 20.065 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Zjednodušeně vyjádřeno stěžovatel a žalovaná byli každý z jedné poloviny vlastníky bytové jednotky a poté, co žalovaná nesouhlasila s tím, aby stěžovatel poskytl svoji polovinu bytu do užívání jiné osobě, zažaloval žalovanou o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 45.190 Kč. Okresní soud na daný případ aplikoval ustanovení §1117 občanského zákoníku, podle něhož platí, že každý spoluvlastník má právo k celé věci, přičemž toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. Přitom dospěl k závěru, žaloba je důvodná co do částky 25.125 Kč, když hodnota užívání celého bytu činila za žalované období celkem 79.340 Kč, tedy na spoluvlastnický podíl stěžovatele připadá částka 39.670 Kč a od této částky je třeba odečíst odůvodněně započtenou částku 14.545 Kč představující podíl stěžovatele na nákladech za užívání bytu.
3. K odvolání žalované pak krajský soud změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí tak, že stěžovatelova žaloba se i co do částky 25.125 Kč společně s úrokem z prodlení zamítá. Podle krajského soudu je totiž třeba posoudit stěžovatelovu žalobu hlediskem bezdůvodného obohacení. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná užívala byt sama a vytvořila by tak překážku, která by stěžovateli v užívání společného bytu bránila. Naopak z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaná poté, co jí stěžovatel sdělil, že je podílovým spoluvlastníkem bytu, učinila veškeré kroky k tomu, aby stěžovatel mohl společný byt v rámci svého spoluvlastnického podílu užívat. Jestliže stěžovatel nerealizoval své vlastnické právo, přičemž v průběhu řízení nebyla tvrzena žádná překážka, která by mu v tom bránila, pak nemůže ani případné nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou vést ke vzniku bezdůvodného obohacení na její straně, a není proto povinna vydat stěžovateli bezdůvodné obohacení za případné nadužívání bytu. Pokud naopak žalovaná nesouhlasila s navrhovaným nájmem bytu třetí osobě, pak pouze vykonávala jako spoluvlastnice své oprávnění účastnit se na správě společné věci ve smyslu §1026 odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže stěžovatel za této situace nechtěl setrvat v podílovém spoluvlastnictví se žalovanou, měl podat žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, což také učinil.
4. Stěžovatel ovšem uvedenou argumentaci krajského soudu nepovažuje za přiléhavou, neboť mu prý žalovaná v užívání jeho podílu na věci bránila (a tím se bezdůvodně obohatila), když on jemu připadající část chtěl užívat tak, že by jí přenechal za úplatu do užívání jiné osobě. Spoluvlastník přitom může nakládat se svým podílem podle své vůle, jeho nakládání ovšem nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Z právě uvedeného vyplývá, že přísluší především obecným soudům zabývat se aplikací a výkladem pojmů podústavního práva, a to se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci. Výklad užitý krajským soudem pak Ústavní soud považuje z ústavního hlediska za přijatelný. Stěžovatel jednak nechtěl (a ani nemohl) přenechat do užívání třetí osoby jen "svůj podíl" (tedy zjednodušeně řečeno například svůj pokoj), ale musel tak učinit i ve vztahu ke společným částem bytu (například ke koupelně atp.). Nadto - a to je rozhodující - eventuální nájem bytu (jeho určité části) patří do správy společné věci a spoluvlastníci o ní rozhodují hlasováním (srov. výslovně §1126 odst. 2 občanského zákoníku). Nedosáhlo-li by se při hlasování většinového výsledku, musel by otázku rozhodnout soud (srov. §1039 odst. 2 občanského zákoníku). Byl-li by tedy některý spoluvlastník přehlasován, automaticky z toho ještě nelze dovozovat, že by mu bylo bráněno v užívání společné věci; ovšem přesně k takové - a nesprávné - interpretaci stěžovatel směřuje. Stěžovatelovu situaci přitom nelze srovnávat ani s právem nájemce dát do podnájmu část bytu bez souhlasu pronajímatele, neboť k tomu zákon vyžaduje, aby sám nájemce v takovém bytě trvale bydlel (srov. §2274 občanského zákoníku), kdy stěžovatel ovšem v bytě sám bydlet vůbec nechtěl.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu