ECLI:CZ:US:2019:2.US.4236.18.1
sp. zn. II. ÚS 4236/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou se sídlem Bucharova 1314/8, Praha 5, proti zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v pořízení a uchovávání záznamů získaných na základě povolení Okresního soudu Praha-západ ke sledování osob a věcí ze dne 26. 2. 2015, č. j. 33 Nt 2003/2015-V (V 3-2/2015), prodloužení tohoto povolení ze dne 21. 8. 2015, č. j. 33 Nt 2020/2015-V (V 20-2/2015), a proti povolení ke sledování osob a věcí Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. 5. 2015, č. j. 33 Nt 2013/2015-V (V 13-2/2015), a prodloužení tohoto povolení ze dne 25. 11. 2015, č. j. 33 Nt 2026/2015-V (V 26-2/2015), za účasti Okresního soudu Praha-západ a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 21. 12. 2018 doručena ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených povolení ke sledování osob a věcí a rovněž zničení příslušných záznamů o sledování osob a věcí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel uvádí, že dne 16. 12. 2011 zahájil policejní orgán úkony trestního řízení v "kauze DPP" (tj. Dopravní podnik Praha). Tato kauza se vztahuje k údajné trestné činnosti (i stěžovatele) v období let 2007 - 2010, kterou měly být z Dopravního podniku hl. m. Prahy nezákonným způsobem vyvedeny a následně legalizovány finanční prostředky. Současně dne 18. 9. 2013 zahájil policejní orgán úkony trestního řízení v "kauze OLEO". Tato kauza se vztahuje k údajné trestné činnosti (i stěžovatele) v období let 2008 - 2012, kterou měly být nezákonným způsobem následně legalizovány finanční prostředky a také mělo docházet ke krácení daní. V obou kauzách bylo stěžovateli doručeno usnesení o zahájení jeho trestního stíhání. Dne 28. 1. 2015 zahájil policejní orgán úkony trestního řízení v "Údajné třetí kauze". Ta se měla týkat trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby a trestného činu podplácení. Popis této trestné činnosti se shoduje s trestnou činností, která byla v této době již řešena v "kauze OLEO" a "kauze DPP". Policejní orgán tak v popisu "Údajné třetí kauzy" de facto znovu popisuje podstatu "kauzy DPP". Dozorující státní zástupce (stejný pro všechny tři kauzy) prý zcela ignoroval skutečnost, že došlo k zahájení úkonu trestního řízení podruhé ve stejné věci. Dozorující státní zástupce ve všech třech kauzách podal k Okresnímu soudu Praha - západ žádost o povolení sledování osob a věcí v podobě listin pošty advokátní kanceláře, jejímž je stěžovatel advokátem a společníkem.
3. Dne 26. 2. 2015 vydal soudce Okresního soudu Praha - západ povolení ke sledování osob a věcí sp. zn. 33 Nt 2003/2015-V (V-3-2/2015) na dobu šesti měsíců od 26. 2. 2015 do 26. 8. 2015 (dále jen "Povolení 1"). Toto povolení bylo Okresním soudem Praha - západ dne 21. 8. 2015 pod sp. zn. 33 Nt 2020/2015-V (V 20-2/2015) dále prodlouženo. Na základě Povolení 1 a jeho prodloužení bylo provedeno sledování zásilek (bližší specifikace v napadeném Povolení 1). Dne 28. 5. 2015 vydal soudce Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 33 Nt 2013/2015-V (V 13-2/2015) další povolení ke sledování osob a věcí na dobu šesti měsíců od 28. 5. 2015 do 28. 11. 2015 (dále jen "Povolení 2"), které bylo příkazem ze dne 25. 11. 2015 pod sp. zn. 33 Nt 2026/2015-V (V 26-2/2015) opět prodlouženo. Na základě Povolení 2 a jeho prodloužení byly sledovány osoby a věci v Prodloužení 2 blíže specifikovaných prostorách. Stěžovatel považuje obě povolení a na jejich základě uskutečněná sledování za nezákonná. Obě povolení se vztahují k "Údajné třetí kauze". V kauze DPP i OLEO byly na stěžovatele postupně podány obžaloby. V kauze OLEO byl stěžovatel pravomocně zproštěn obžaloby, dozorující státní zástupce však podal k nalézacímu soudu návrh na povolení obnovy řízení, kdy v tomto návrhu argumentuje právě výsledky odposlechů stěžovatele realizovanými na základě výše specifikovaných povolení, tento návrh státního zástupce byl zamítnut.
4. Přípustnost ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje z ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, neboť zákon žádný jiný procesní prostředek k ochraně jeho práva neposkytuje, a současně uvádí, že stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, kterými stěžovateli vzniká nebo vzniknout může vážná a neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
5. Stěžovatel se o zásahu, tj. o existenci ústavní stížností nyní napadených povolení, údajně dozvěděl teprve dne 25. 10. 2018 při nahlížení do spisu. Ústavní stížností nyní brojí proti skutečnosti, že ze strany policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce ve všech třech nastíněných kauzách došlo k úmyslnému a opakovanému zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Přestože totiž dozorující státní zástupce měl dbát o zákonnost trestního řízení a měl přehled o všech třech zmíněných kauzách, žádným způsobem nezasáhl proti postupu policejního orgánu, který zahájil úkony trestního řízení v "Údajné třetí kauze", byť musel zcela jistě vědět, že se jedná o neexistující "pseudokauzu" a o faktické opakování kauzy DPP. Státní zástupce nejenže nezasáhl, ale dokonce v této "pseudokauze" požádal o povolení sledování osob a věcí, i když žádost nebyla v rozporu s §158d odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř.") odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a došlo tak ke zneužití tohoto institutu.
6. Stěžovatel shrnuje, že odůvodnění žádostí o povolení sledování osob a věcí a následné povolení soudu bylo obecné a nekonkrétní. Údajná trestná činnost stěžovatele není konkrétně popsána a ani náznakem není označen konkrétní skutek, kterého by se snad měl dopustit. V žádostech dozorující státní zástupce "rybaří" a v odůvodnění si vypomáhá již dříve použitými podezřeními z kauzy OLEO a DPP. Státní zástupce v odůvodnění žádostí dokonce odkazuje na důkazy z "kauzy OLEO" a "kauzy DPP", byť tyto důkazy byly již použity jako podklady pro zahájení trestního stíhání stěžovatele v těchto kauzách. O žádostech o povolení sledování osob a věcí prý navíc rozhodoval nepříslušný soud. V momentě, kdy v kauze OLEO došlo k podání obžaloby, nebyl dozorující státní zástupce oprávněn žádat o sledování osob a věcí v "Údajné třetí kauze", která kopíruje kauzy existující, neboť takto mohla učinit pouze předsedkyně příslušného senátu soudu, u kterého byla "kauza OLEO" nebo "kauza DPP" souzena. Umělé a účelové vytvoření "Údajné třetí kauzy" je tak pokusem dozorujícího státního zástupce in fraudem legis obejít pravidla pro povolování operativně pátracího prostředku.
7. Další námitky stěžovatele se týkají absence přezkumné činnosti soudu, kdy namítá, že text žádosti o povolení se prakticky shoduje s odůvodněním Povolení 1 i 2, a směřují tedy k neodůvodněnému prodloužení obou Povolení.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je částečně opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a částečně nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
9. Jak bylo konstatováno výše, stěžovatel ústavní stížností napadá 1) obě povolení ke sledování osob a věcí vydaná v intencích ustanovení §158d trestního řádu na žádost dozorujícího státního zástupce, a žádá jejich zrušení, a dále 2) trvající zásah do stěžovatelových tvrzených základních práv ze strany orgánů činných v trestním řízení spočívající v uchovávání získaných záznamů.
10. Ústavní soud považuje za nutné nejprve připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz).
11. Z obsahu nyní projednávané ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel výslovně napadá jednak tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, a dále povolení vydané soudcem na základě ustanovení §158d odst. 3 tr. ř. V daném případě se jednalo o zásah, který dle přesvědčení stěžovatele měl spočívat v nezákonném postupu při povolení ke sledování osob a věcí podle §158d tr. ř. nařízených soudcem okresního soudu na žádost dozorujícího státního zástupce v rámci přípravného řízení (§158d odst. 4 tr. ř.). Z podané ústavní stížnosti rovněž plyne, že v "Údajné třetí kauze" ještě přípravné řízení nadále probíhá. Stěžovatel je orgány činnými v trestním řízení kontinuálně trestně stíhán, což stěžovatele údajně poškozuje nejen v rovině osobní a soukromé, ale i v rovině profesní - stěžovatel je aktivním advokátem [viz §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
12. Je však třeba zdůraznit, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení je zákonem upravený proces, který co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a následně při vlastním rozhodování o meritu věci i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do tohoto procesu, s výjimkou zcela mimořádných situací, lze označit za zcela nepřípustnou a nežádoucí. Zásahy Ústavního soudu jsou opodstatněné a naopak žádoucí pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva; v případě trestního řízení tedy tehdy, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu a zákonného procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze jinak odstranit (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 62/95).
13. V mezích takto limitovaného přezkumu ovšem Ústavní soud neshledal žádný procesní prostor, kdy by mohl již nyní do této věci jakkoliv meritorně zasáhnout. Z výše uvedeného totiž plyne, že vznesené námitky stran trvajícího zásahu do základních práv stěžovatele jsou v dané fázi trestního řízení předčasné a tedy i nepřípustné, neboť v tomto ohledu jsou prostředky obrany proti této formě zásahu stále dány a stěžovatel má a bude mít možnost je v dalším řízení uplatnit. Pokud by proto Ústavní soud do této věci vstoupil již nyní, porušil by formální i materiální princip subsidiarity ovládající řízení o ústavní stížnosti.
14. Pokud stěžovatel (značně nekonzistentně a také není zřejmé, zda se tato argumentace týká napadených rozhodnutí i tzv. jiného zásahu) argumentuje tím, že jeho ústavní stížnost je sice přípustná, nicméně současně tvrdí "přesah vlastních zájmů" podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy toto ustanovení Ústavnímu soudu umožňuje za výjimečných situací věcně projednat i ty ústavní stížnosti, které by bylo jinak nutné odmítnout pro jejich nepřípustnost, je třeba uvést, že ve své obsáhlé judikatuře Ústavní soud již v minulosti vyložil obsah podmínek aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uplatnění této výjimky z obecných pravidel přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud ovšem spojuje jen s kvalifikovanými případy, kdy je tzv. podstatný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu [srov. např. usnesení ze dne 6. 1. 1997 sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo nález ze dne 22. 9. 1998 sp. zn. Pl. ÚS 1/98 (N 103/12 SbNU 71; 281/1998 Sb.)], anebo kdy právní předpis v praxi pravidelně vyvolává výkladové potíže či aplikační nejednotnost [srov. např. nález ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94 (N 58/2 SbNU 151)], případně jde-li o věc, jež se týká mnoha obdobných věcí dalších a její řešení by zabránilo dalším soudním sporům [srov. např. nález ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. I. ÚS 38/95 (N 35/5 SbNU 283)], resp. je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu či dodržení mezinárodní smlouvy [srov. např. nález ze dne 14. 10. 1997 sp. zn. I. ÚS 322/96 (N 127/9 SbNU 161)] či potřeba zajistit respektování nálezů Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 25. 2. 1999 sp. zn. III. ÚS 467/98 (N 31/13 SbNU 221)].
15. Projednávaný případ však závažnosti výše uvedených tzv. kvalifikovaných přesahů osobního zájmu stěžovatele zjevně nedosahuje, jelikož z této věci nevyplývá nezbytnost vyřešit jakýkoliv širší aplikační či interpretační problém u aplikovaných právních ustanovení a provést výklad specifického ústavního práva, přesahující i do jiných případů. Skutečnost, že se v podobné situaci mohou někdy v budoucnu ocitnout další osoby, pak s ohledem na výše uvedené sama o sobě neodůvodňuje aplikaci ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
16. S ohledem na shora uvedené vyhodnotil Ústavní soud námitky stěžovatele týkající se tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci jako předčasné a tedy nepřípustné, neboť namítané porušení podústavního práva lze zhojit v dalších stadiích řízení, zejména v případném řízení před soudem, a může uplatnit i další námitky.
17. Současně ve vztahu k napadeným povolením (i jejich prodloužením) je třeba konstatovat, že v této části je ústavní stížnost opožděná. Ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu totiž výslovně stanoví, že "jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Z dikce tohoto ustanovení proto jednoznačně vyplývá, že zákon stanovil objektivní lhůtu jednoho roku, v níž je možné podat ústavní stížnost. Jakkoliv Ústavní soud nehodlá zpochybňovat tvrzení stěžovatele, že se o předmětném zásahu dozvěděl až dne 25. 10. 2018 z nahlížení do spisu a lze tedy tvrdit, že ústavní stížností podanou dne 21. 12. 2018 byla dodržena subjektivní lhůta dvou měsíců, s ohledem na dataci napadených povolení (všechna povolení i jejich prodloužení jsou z roku 2015) je třeba uzavřít, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí roční objektivní lhůty, a proto je v této části třeba ústavní stížnost jako opožděnou odmítnout bez dalšího věcného vypořádání stěžovatelových námitek. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelem odkazované ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z nevyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, nikoliv však opožděnosti ústavní stížnosti.
18. Za tohoto stavu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj