ECLI:CZ:US:2019:2.US.4248.18.1
sp. zn. II. ÚS 4248/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Vojtěchem Šimíčkem soudcem zpravodajem o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Šimůnkové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 28 Cdo 2924/2018-331, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jím mělo být porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i principy definující demokratický právní stát.
2. Z napadeného usnesení se podává, že podle Nejvyššího soudu nebyla námitka místní nepříslušnosti soudu vznesená podle ustanovení §105 o. s. ř. žalovanou Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem, opožděná, a proto bylo v kasačním výroku Nejvyššího soudu citované usnesení Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích zrušeno a věc byla jmenovanému okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle vysvětluje, proč je podle jejího názoru námitka místní nepříslušnosti vznesena žalovanou opožděně. Nadto Nejvyšším soudem prezentované věcné posouzení námitky místní nepříslušnosti považuje stěžovatelka za chybné a její vznesení účelové. V závěru ústavní stížností pak stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat procesní podmínky řízení vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech obecných soudů. Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů ochrany základních práv.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, ještě nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. právě již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Přes námitky stěžovatelky, v nichž mj. rozporuje právní názor Nejvyššího soudu týkající se otázky včasnosti vznesení námitky místní nepříslušnosti, Ústavní soud konstatuje, že s ohledem na vrácení věci nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde ze strany Nejvyššího soudu o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka i nadále uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele; jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu pak zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici (...) a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. bod 30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace nicméně v nyní projednávané věci nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo. Stěžovatelka má tedy možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva.
9. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
10. Za této procesní situace se Ústavní soud již dále nezabýval návrhem na přednostní vyřízení této věci podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, jelikož by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj