ECLI:CZ:US:2019:2.US.4252.18.1
sp. zn. II. ÚS 4252/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 2, Ostrava-Poruba, právně zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem Sokolská třída 21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 20 Cdo 5635/2017-663, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2016 č. j. 10 Co 140/2016-500 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2016 č. j. 91 E 810/2008-468, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 12. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě, neboť je přesvědčena, že jsou v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vybočují z mezí stanovených čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin zjistil, že původní soudní řízení se týkalo povinnosti stěžovatelky obnovit nepřetržitou dodávku vody do tam specifikovaného bytu v Ostravě - Moravské Ostravě. Jelikož stěžovatelka nesplnila tuto soudem uloženou povinnost, byl nařízen výkon rozhodnutí a stěžovatelce byly postupně ukládány pokuty. Následně bylo oprávněnou navrženo uložení další pokuty, pročež se stěžovatelka u okresního soudu domáhala jednak odkladu provedení výkonu rozhodnutí, jednak zastavení výkonu rozhodnutí. Okresní soud návrh stěžovatelky zamítl (výrok I) a uložil jí povinnost nahradit oprávněné náklady řízení ve výši 1 050 Kč (výrok II). Stěžovatelka proto podala odvolání ke krajskému soudu, jenž o něm rozhodl tak, že usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 1 050 Kč (výrok II). O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že je zčásti odmítl pro vady a zčásti pro nepřípustnost (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit oprávněné náklady dovolacího řízení ve výši 1 050 Kč (výrok II). Nejvyšší soud ve vztahu k převážné části dovolání uzavřel, že neobsahuje řádné vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pročež je nutné odmítnout je pro vady ve smyslu §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Ve vztahu k námitce stěžovatelky, že krajský soud rozhodl o jejím odvolání bez nařízení veřejného jednání, uvedl, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejména od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ve dne 9. 2. 2016 sp. zn. 23 Cdo 3130/2015), pročež je nezbytné zbylou část dovolání odmítnout pro nepřípustnost ve smyslu §237 ve spojení s §243c odst. 2 občanského soudního řádu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - jak ostatně sama uvádí - opakuje argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy. V první řadě namítá, že v předmětné věci došlo k nesprávnému způsobu výkonu rozhodnutí - neměly jí být ukládány pokuty, nýbrž soud měl nařídit výkon rozhodnutí provedením prací podle §350 občanského soudního řádu. V druhé řadě namítá, že rozhodnutí Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz ze dne 19. 5. 2008 sp. zn. MOP 22726/2008 MOP S 596/2008, které bylo titulem pro (opakované) nařízení výkonu rozhodnutí obecnými soudy, není pravomocné, neboť stěžovatelce nebylo řádně doručeno. Tím mělo dojít k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud nejprve posuzoval splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona. V části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu - vyjma části týkající se námitky, že krajský soud rozhodl bez nařízení veřejného jednání - je však ústavní stížnost nepřípustná.
5. Ústavní soud se k problematice nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vazbě na posuzování přípustnosti dovolání v civilních věcech vyslovil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). V uvedeném stanovisku pléna konstatoval, že nevymezí-li dovolatelka (stěžovatelka), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Odmítnutí dovolání, které neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti, přitom nepředstavuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Z obsahu stěžovatelčina dovolání, které si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu, se podává, že tam obsažené vymezení přípustnosti dovolání skutečně nelze považovat za řádné. Stěžovatelka sice v úvodu dovolání parafrázuje znění §237 občanského soudního řádu a z dalšího textu vyplývá, že zřejmě měla v úmyslu uplatnit první kritérium přípustnosti dovolání, tj. to, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Následně však pouze stručně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 4. 1980 sp. zn. 3 Cz 24/80, v němž navíc uvedený soud nerozhodoval jako soud dovolací. Jelikož stěžovatelka nevyčerpala efektivně všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, její ústavní stížnost musí být v části směřující proti rozhodnutím okresního a krajského soudu - vyjma části týkající se námitky, že krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatelky bez nařízení veřejného jednání - odmítnuta pro nepřípustnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Ve zbylé části je ústavní stížnost sice přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), nicméně je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Zaprvé, Ústavní soud se zabýval otázkou, zda napadeným usnesením Nejvyššího soudu nebyly porušeny ústavní principy plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zejména posuzoval, zda je napadené usnesení založeno na vhodných ustanoveních občanského soudního řádu, dále zda je srozumitelné, logické, s ohledem na dotčenou problematiku a příslušnou právní úpravu náležitě rozsáhlé (řádné) a zda není výrazem svévole. Ústavní soud přitom bral v úvahu, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, pročež není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu soudních rozhodnutí z hlediska ústavnosti.
9. S ohledem na výše řečené má Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud nevybočil z ústavních limitů a neporušil stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, odmítl-li převážnou část jejího dovolání pro vady spočívající v nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti (§243c odst. 1 věta první ve spojení s §241a odst. 2 občanského soudního řádu). Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je dostatečné (řádné), srozumitelné, logické a nikoli svévolné [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
10. Zadruhé, porušení principů práva na spravedlivý proces nelze spatřovat ani v tom, že krajský soud s odkazem na §254 odst. 8 občanského soudního řádu nenařídil ve věci jednání. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatňuje žádné argumenty svědčící o tom, že krajský soud porušil její právo na projednání věci veřejně a v její přítomnosti dle čl. 38 odst. 2 Listiny. Navíc k tomuto závěru nelze dospět ani po prostudování napadených rozhodnutí a přiložených listin.
11. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu