ECLI:CZ:US:2019:2.US.4260.18.1
sp. zn. II. ÚS 4260/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Machů, zastoupeného Mgr. Evou Štauderovou, advokátkou, se sídlem Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018 č. j. 31 Af 10/2015-69 a jemu předcházejícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 7 Afs 120/2017-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), práva na svobodu a osobní bezpečnost dle čl. 5 Úmluvy, práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy a práva na ochranu majetku dle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto v právní věcí stěžovatele, že se jeho správní žaloba zamítá a žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v napadeném rozsudku odkazem převzal do svého odůvodnění závazný právní názor z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 7 Afs 120/2017-28, a to ve smyslu §78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen "SŘS").
3. Stěžovatel upozornil na to, že vůči napadenému rozsudku podal dne 6. 11. 2018 v zákonné lhůtě kasační stížnost, o které je vedeno řízení pod sp. zn. 9 Afs 388/2018, avšak je s ohledem na nepředvídatelnost posouzení přípustnosti kasační stížností ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) SŘS nucen podat z procesní opatrností, rovněž ústavní stížnost. Stěžovatel tak činí, aby nedošlo k odmítnutí spravedlnosti {denegatio iustitiae), a nedošlo tím k omezení jeho práva na přístup k soudní ochraně základních lidských práv, které byly v dané věci porušeny, a to z hlediska přezkumu samotné podstaty věci.
4. Ústavní soud zvažoval, zda vyčká rozhodování Nejvyššího správního soudu, avšak zjistil, že Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti stěžovatele přerušil svým usnesením ze dne 28. 3. 2019 č. j. 9 Afs 388/2018-32 s tím, že usnesením ze dne 23. 8. 2018 č. j. 1 Afs 334/2017-35 byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu postoupena věc ke zodpovězení otázky relevantní pro posouzení věci stěžovatele. Z toho je tedy zřejmé, že se Nejvyšší správní soud hodlá kasační stížností stěžovatele zabývat meritorně.
5. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V uvedených ustanoveních se tak odráží princip subsidiarity ústavní stížnosti jako posledního prostředku ochrany základních práv jednotlivce, nastupujícího, pokud již jednotlivec nemá k dispozici jiné prostředky k obraně proti zásahu veřejné moci.
7. V projednávaném případě byl stěžovatel v napadeném rozhodnutí krajského soudu poučen o možnosti podání kasační stížností a tohoto mimořádného opravného prostředku využil, přičemž o něm nebylo zatím rozhodnuto.
8. Z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel je povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat kasační stížnost coby mimořádný opravný prostředek, pokud je v jeho věci přípustná.
9. Ústavní soud tak shrnuje, že řízení ve věci nebylo před obecnými soudy skončeno napadenými rozhodnutími, ale stále běží na základě stěžovatelem podané kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Proto dosud nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu o podané kasační stížnosti, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a kasační stížnosti, aniž by pro to byl nějaký důvod.
11. Nebude-li totiž stěžovatel v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky řízení před Nejvyšším správním soudem, i kdyby byla jeho kasační stížnost odmítnuta jako nepřípustná ve smyslu §78 odst. 5 SŘS. Argumentuje-li stěžovatel tím, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému soudnímu rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což je právě situace, kterou stěžovatel zmiňuje, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podaná kasační stížnost neuspěla, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i řízení před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nepřípustnou), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti.
12. Pokud nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného usnesení Nejvyššího správního soudu o odmítnutí kasační stížnosti [viz např. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 9. 10. 2015 sp. zn.. III. ÚS 2725/15, ze dne 28. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2345/16 a řada dalších].
13. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že dosud nebyly definitivně vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka