ECLI:CZ:US:2019:2.US.4277.18.1
sp. zn. II. ÚS 4277/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele T.G., právně zastoupeného JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 8 To 100/2018 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 9. 2018 č. j. 3 T 4/2017-812, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost. Tvrdí, že Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") i Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") svým postupem porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní řízení. Dne 21. až 23. 11. 2017 probíhalo v jeho věci hlavní líčení. Předsedkyně senátu během tohoto hlavního líčení vzhledem k jeho průběhu sdělila, že má vážné pochybnosti o profesní způsobilosti obhájce stěžovatele, zejména má pochybnosti o tom, zda je stěžovatelův obhájce schopen náležitě a adekvátně hájit stěžovatele a poskytovat mu řádně obhajobu tak, jak je jeho povinností. Hlavní líčení pak za účelem možného provedení šetření Českou advokátní komorou (dále jen "ČAK") odročila. Přípisem ze dne 27. 11. 2017 zaslala soudkyně ČAK žádost o stanovisko o osobě stěžovatelova zástupce a o posouzení jeho odborné způsobilosti. ČAK tuto žádost posoudila a shledala ji nedůvodnou.
3. Předsedkyně senátu pak stěžovatele písemně vyzvala k vyjádření, zda si přeje, aby ho v jeho trestní věci obhajoval jím zvolený obhájce JUDr. Richard Třeštík. Na tento přípis stěžovatel nezareagoval. Z toho důvodu se do místa jeho bydliště dostavili policisté a partnerce stěžovatele sdělili, že se musí dne 14. 6. 2018 dostavit ke krajskému soudu, jinak bude předveden. Stěžovatel se spojil se svým právním zástupcem, aby zjistil, za jakým účelem je předvolán ke krajskému soudu. Právní zástupce stěžovatele mu sdělil, že neobdržel žádný přípis od krajského soudu. Proto adresoval krajskému soudu dotaz, proč nebyl o tomto úkonu informován a bylo mu sděleno, že se nejednalo o procesní úkon, který by vyžadoval přítomnost advokáta.
4. Advokát stěžovatele proto na základě výše uvedeného podal návrh na posouzení podjatosti senátu příslušného v trestní věci stěžovatele. Usnesením ze dne 24. 9. 2017 č. j. 3 T 4/2017-812 byl tento návrh krajským soudem posouzen tak, že předsedkyně senátu ani přísedící nejsou z věci vyloučeni. Proti tomu podal advokát stěžovatele stížnost, kterou vrchní soud usnesením ze dne 17. 10. 2018 sp. zn. 8 To 100/2018 zamítl.
5. Proti tomu podal stěžovatel ústavní stížnost, ve které uvádí, že daná situace nebyla soudy posouzena správně. Tvrdí, že předsedkyně senátu znemožnila obhájci stěžovatele klást otázky svědkyni při hlavním líčení, snažila se docílit toho, aby JUDr. Richard Třeštík nebyl právním zástupcem stěžovatele a vyvíjela tlak na stěžovatele, aby odvolal plnou moc svému právnímu zástupci.
6. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že soud neměl důvod chránit uvedenou svědkyni před otázkami obhájce. Ty nebyly ani zavádějící ani návodné a měly za cíl objasnit skutkový stav. V případě, kdy je bráněno obhájci klást otázky za tímto účelem, je jakákoliv obhajoba zbytečná. Pochybení senátu spatřuje v odročování hlavního líčení, zkoumání způsobilosti obhájce a v aktivitách vyvíjených předsedkyní senátu směřujících k tomu, aby stěžovatel zvážil, zda si přeje být obhajován jím zvoleným právním zástupcem. Předsedkyně senátu svým postupem obcházela zvoleného zástupce, když se bez jeho vědomí snažila kontaktovat stěžovatele. Zbylé členy senátu, jejichž podjatost stěžovatel namítal, nezná a předpokládá, že ani oni neznají jeho, na druhou stranu ale předpokládá také to, že s nimi předsedkyně senátu konzultovala postup v průběhu hlavního líčení a další kroky, které stěžovatel považuje za kroky v rozporu se zákonem. Stěžovatel z výše uvedených důvodů namítá porušení práva na soudní ochranu. Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě projednána před nestranným soudem a každý má právo na obhajobu obhájcem dle svého výběru. Tato práva byla podle stěžovatele porušena, proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření předsedkyně senátu v dané věci a protokol z hlavního líčení ze dne 21. 11. 2017. Předsedkyně senátu ve svém vyjádření uvedla, že jak z chování obhájce stěžovatele v době krátce před zahájením hlavního líčení, tak zejména v jeho průběhu, nabyl soud přesvědčení, že obhájce není odborně způsobilý poskytnout obžalovanému adekvátní právní pomoc. Krajský soud tedy v reakci na vystupování obhájce, kdy poté, co mu byla předsedkyní senátu v průběhu hlavního líčení zamítnuta řada dotazů na svědkyni, které zjevně neměly vztah k projednávané věci či již byly svědkyní zodpovězeny, vehementně setrvával na jejich zodpovězení a naprosto ignoroval rozhodnutí soudu o nepřipuštění jednotlivých dotazů (takový průběh byl potvrzen i protokolem o hlavním líčení, zejm. str. 15 a násl.), zvolil soud dle něj jediné v úvahu přicházející řešení. Odročil hlavní líčení a požádal ČAK o vyjádření k posouzení odborné způsobilosti obhájce. Postupoval tak výhradně v zájmu obžalovaného, kterému v případě odsouzení hrozí trestní sazba v rozmezí pěti až dvanácti let pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 a §145 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "trestní zákoník"). V rámci zajištění kvalitní obhajoby byl i další postup předsedkyně senátu, spočívající ve výzvě obžalovanému, aby se vyjádřil, zda skutečně trvá na osobě svého obhájce. Tu se nepodařilo doručit, proto bylo doručováno prostřednictvím policejního orgánu v souladu s §62 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., zákona o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Následná snaha o kontaktování obžalovaného Policií ČR již byla jen reakcí na to, že obžalovaný výzvu k vyjádření prokazatelně převzal a ignoroval. K takové spolupráci s policií, při zjišťování stanoviska stěžovatele soud přistoupil z důvodu dlouhodobé nečinnosti ČAK. Vzhledem k tomu, že krajský soud plně respektuje následně obdržené vyjádření ČAK, která shledala JUDr. Třeštíka profesně způsobilým k výkonu advokacie, nařídil ve věci hlavní líčení.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustil obecný soud, pokud nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv.
10. Z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne právo každého, aby o jeho věci rozhodoval nestranný soudce. Nestrannost soudce je zejména subjektivní (interní) kategorií. Vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Nestranným je soudce tehdy, pokud není jakkoliv podjatý vůči stranám řízení, jejich zástupcům nebo jeho předmětu. Soudce nesmí mít vlastní konkrétně definovatelný zájem na výsledku řízení. Nestrannost soudce je stejně jako jeho nezávislost důležitou profesně-etickou hodnotou (viz Bartoň, M. a kol. Základní práva. 1. vyd. Praha: Leges, 2016, s. 526). Ústavní soud do své judikatury k čl. 36 odst. 1 Listiny, který je v této věci aplikovatelný, přejal kritéria plynoucí z judikatury ESLP, na jejichž základě lze posoudit, zda je soudce v konkrétní věci nestranný (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 371/04 ze dne 31. 8. 2004). Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, §73-78 a tam uvedené odkazy na další judikaturu).
11. Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti (viz Morice proti Francii, cit. výše, §74). K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce ve vztahu k jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí (viz Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 173).
12. Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy se musíme ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného (viz Morice proti Francii, cit. výše, §75-76, či rozsudek ESLP ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, stížnost č. 73797/01, §119). Podle judikatury ESLP zde také platí opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti. Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (viz rozsudky ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Salov proti Ukrajině, stížnost č. 65518/01, §80-59; a ze dne 16. 1. 2007 ve věci Farhi proti Francii, stížnost č. 17070/05, §27-32).
13. Po prostudování protokolu o hlavním líčení a zvážení všech předložených tvrzení Ústavní soud došel k závěru, že se stěžovatel se svými námitkami nedosahuje hranice naplnění subjektivního testu nestrannosti senátu příslušného v jeho věci. Současně jeho námitky nepostačují k vytvoření vyvratitelné domněnky podjatosti senátu ve smyslu objektivního testu. Podle Ústavního soudu stěžovatel neuvedl důvody, pro které by běžný a rozumný pozorovatel považoval předsedkyni senátu a přísedící v dané věci za podjaté. Podjatost těchto soudců nemůže plynout z toho, že se soudkyně snažila na základě chování advokáta ověřit jeho profesní způsobilost ani to, že se pokusila ověřit, zda si stěžovatel přeje poskytnutí obhajoby tímto konkrétním advokátem, vzhledem k vyvstalým pochybnostem o jeho osobě. Podle Ústavního soudu by členy senátu krajského soudu rozumná a informovaná osoba z důvodů, které uvádí stěžovatel, objektivně nemohla vnímat jako podjaté.
14. Ústavní soud nemůže obecným soudům nic vytknout ani po procesní stránce. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečné, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatele. Dále Ústavní soud podotýká, že sám o sobě postup soudu, kdy advokátovi byla v průběhu hlavního líčení zamítnuta řada dotazů zřejmě nesouvisejících s danou věcí, není v dané fázi řízení porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces a jeho jednotlivých komponentů.
15. Ústavní soud navíc dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje nepřípustný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
16. Jakkoliv je třeba vycházet z toho, že právo na nestranného soudce je neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a rovněž Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že nestrannost soudce "je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát" [nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04 (N 121/34 SbNU 255), shodně např. nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 551/03 (N 101/41 SbNU 297), nebo nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 449/04 (N 193/35 SbNU 541)], je nutno mít především na zřeteli, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Subsidiarita ústavní stížnosti se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti i v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013].
17. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře obdobně přistupuje ostatně i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu soudního řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/15 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 693/16 ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16 ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16 ze dne 15. 6. 2016 či sp. zn. IV. ÚS 3117/15 ze dne 10. 5. 2016).
18. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí stěžovateli nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v jeho trestní věci skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
19. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2019
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj