ECLI:CZ:US:2019:2.US.438.19.1
sp. zn. II. ÚS 438/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky TAAR s.r.o., se sídlem Budějovická 11, Veselí nad Lužnicí I, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem Šaldova 34/466, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2018 č. j. 10 Af 45/2015-273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1 a odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 4 Afs 141/2017-62 ze dne 20. 9. 2017 zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2017 č. j. 10 Af 45/2015-173, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť nesouhlasil s tím, že krajský soud vyhověl rozhodné námitce stěžovatelky, že posuzovaná tabáková surovina není tabákem ke kouření (hodnocení celních orgánů), ale tabákovým odpadem určeným k dalšímu zpracování (tvrzení stěžovatelky). Krajský soud tak byl v dalším řízení vázán právním názorem kasačního soudu. Stěžovatelka sice rozsudek kasačního soudu č. j. 4 Afs 141/2017-62 napadla ústavní stížností, tato však byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3686/17. Důvodem odmítnutí podle Ústavního soudu bylo, že předmětné řízení před správními soudy doposud neskončilo. Krajský soud svým napadeným rozsudkem setrval na právním názoru Nejvyššího správního soudu k otázce zařazení produktu stěžovatelky mezi tabákové výrobky a napadené správní rozhodnutí Generálního ředitelství cel (dále jen "vedlejší účastník") zrušil proto, že v mezidobí došlo ke změně celního zákona (č. 242/2016 Sb.), podle níž z doměřené částky cla penále nevzniká. V ostatním se krajský soud držel právního názoru kasačního soudu a žalobní námitky stěžovatelky shledal jako nedůvodné.
3. Stěžovatelka si je vědoma toho, že napadá ústavní stížností derogační rozhodnutí, jímž její věc není definitivně skončena. Podle stěžovatelky však by měla být její stížnost přípustná i přesto, že krajský soud žalobě vyhověl, ovšem pro souzenou věc z nerozhodných, resp. vedlejších důvodů. Rozhodné důvody (že posuzovaná tabáková surovina je tabákem ke kouření, a ne tabákovým odpadem určeným k dalšímu průmyslovému zpracování, jak tvrdila stěžovatelka) krajský soud odmítl proto, že byl vázán právním názorem kasačního soudu. Podáním nové správní žaloby stěžovatelka údajně riskuje její odmítnutí z důvodu §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního, neboť krajský soud o téže věci již rozhodl a vedlejší účastník vydal nové rozhodnutí podle právního názoru krajského soudu. Na tom podle stěžovatelky nic nemění poučení v nově vydaném rozhodnutí č. j. 4807/2019-900000-318 ze dne 22. 1. 2019, jímž vedlejší účastník uvádí, že proti tomuto rozhodnutí je možné podat žalobu podle soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a to do dvou měsíců od doručení rozhodnutí. Takovým poučením totiž správní soud není vázán. I přes to stěžovatelka správní žalobu podala, avšak očekává, že bude odmítnuta.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve znění zákona č. 404/2012 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
5. V nynější věci stěžovatelka ústavní stížností napadla rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo zrušeno napadené správní rozhodnutí. A tvrdí, že bude její správní žaloba proti nově vydanému správnímu řízení odmítnuta, neboť proti němu použije stejné argumenty, které již byly jak krajským soudem, tak i Nejvyšším správním soudem shledány jako nedůvodné. Ústavní soud se však se stěžovatelkou neshoduje na názoru ohledně výkladu toho, co je a co není překážka věci rozhodnuté ve smyslu §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť svou novou správní žalobou stěžovatelka napadá nové správní rozhodnutí, které byť i je vydáno v souladu s předchozím právním názorem správních soudů, je novým správním rozhodnutím, proti němuž má stěžovatelka možnost soudní ochrany, kterou ostatně i podle vlastního tvrzení využila. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy a správními orgány zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti proti derogačnímu rozhodnutí krajského soudu. Přípustnost ústavní stížnosti nemůže založit ani nesouhlas stěžovatelky s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku krajského soudu, ani její obava z odmítnutí žaloby.
7. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně substantivních práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci stěžovatelka ani nenamítala výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení, ať už hmotněprávního, či procesního, obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
8. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2019
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka