ECLI:CZ:US:2019:2.US.498.19.1
sp. zn. II. ÚS 498/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Prajzlerové, zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem, se sídlem Lipenská 869/17, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 418/2018-128 ze dne 19. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 10 nepřiznal stěžovatelce jako povinné v exekučním řízení osvobození od soudních poplatků. Z odůvodnění se podává, že takto rozhodl o návrhu stěžovatelky ve vztahu k její povinnosti zaplatit soudní poplatek z podaného dovolání ve výši 4 000 Kč. Jedná se o spor, v něž stěžovatelka podala návrh na odklad exekuce a na zastavení exekuce s odkazem na probíhající trestní řízení s osobami, pro něž stěžovatelka měla být dle svého tvrzení fiktivním zájemcem o poskytnutí úvěru a koupi vozidla.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků jí byl obecným soudem odepřen přístup k soudu, pokud jde o jí podané dovolání a tím bylo zasaženo do práva stěžovatelky domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Stěžovatelčina ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v civilním soudním řízení. Stěžovatelka v něm neuspěla se svým návrhem na osvobození od soudního poplatku. Její námitky však směřují proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování o žádosti stěžovatelky jakkoliv vykročily z limitů předvídaných §138 odst. 1 o. s. ř. a zasáhly tak to základních práv stěžovatelky. Usnesení pak obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na námitky a tvrzení stěžovatelky.
7. Ve své judikatuře, vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2603/17 ze dne 5. 12. 2017, bod 29), se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, že samotné spory o osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahují intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků zásadně spadá do rozhodovací sféry obecných soudů. Proto zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování závěrů obecných soudů, podle kterých stěžovatelka neprokázala, že by jí majetkové poměry znemožňovaly soudní poplatek uhradit. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Případy, které se týkaly osvobozování od soudních poplatků, a ve kterých Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo v nich šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31.
8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)]. Muselo by tedy jít o svévolnou aplikaci podústavního práva, která by spočívala buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo by obsahovala odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)]. Ani jedna z popsaných situací však v projednávané věci nenastala.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu