ECLI:CZ:US:2019:2.US.499.19.1
sp. zn. II. ÚS 499/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 19. 7. 2017, č. j. 81 T 4/2017-367, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 6 To 86/2017-430, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, č. j. 5 Tdo 1139/2018-52, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 dost. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásada nullum crimen, nulla poena sine lege vyjádřená v čl. 39 Listiny, právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny a také čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, dle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, způsobem a v mezích zákona.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zejména podává, že výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc (dále jen "krajský" nebo "nalézací" soud) byl stěžovatel uznán vinným jednak z přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 zákona č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zároveň z přečinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což byl mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce jednoho roku a šesti měsíců s podmíněným odkladem v délce tří let společně s peněžitým trestem v celkové výši 50.000 Kč a náhradou způsobené škody České republice a Evropské unii v celé výši poskytnuté dotace.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatel dopustil výše uvedených trestných činů tím, že jako fyzická osoba podnikající podle živnostenského zákona podal u Úřadu práce České republiky "Žádost o poskytnutí mzdového příspěvku na podpořené pracovní místo v OP LZZ" pro pozici "administrativní asistentky" s uvedenou náplní práce "vedení veškeré korespondence, pokladní knihy, rozřazování účetních dokladů klientů, vedení veškeré administrativy", a na toto místo najal asistentku, ačkoliv si byl vědom, že tato náplň práce nebude odpovídat reálné náplni práce najaté osoby a toto místo fakticky nepotřebuje. Navzdory tomu si však nechal neoprávněně vyplácet mzdový příspěvek ze státního rozpočtu České republiky a z Evropského sociálního fondu v celkové výši 203.985 Kč.
4. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ("vrchní soud"), který jako odvolací soud rozhodoval o odvolání státního zástupce a stěžovatele, byl prvoinstanční rozsudek na základě odvolání státního zástupce proti výrokům o trestu doplněn o výrok ukládající náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců v případě neuhrazení peněžitého trestu, a současně bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.
5. Výše uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo poté stěžovatelem podané dovolání odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ve vztahu k naplnění objektivní stránky přečinu nepřezkoumatelná, což odůvodňuje skutečností, že jím poskytnuté údaje v uvedené žádosti nemohou být kvalifikovány jako "nepravdivé", ale nejvýše jako "zkreslené" nebo "částečně nepravdivé", a zároveň, že obecné soudy neprovedly zjištění, zda by poskytnutí pravdivých a úplných údajů ovlivnilo výsledek dotačního řízení. Dále stěžovatel namítá, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly naplněním subjektivní stránky trestného činu, když ji prvoinstanční soud dovozoval pouze z toho, že najatá zaměstnankyně nevykonávala činnost uvedenou v žádosti a jejích přílohách po celou pracovní dobu. Nadto namítá stěžovatel neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe, ačkoliv mírnější sankční prostředky existovaly a jejich využití před trestním postihem je, v případě naplnění zákonných podmínek, obligatorní. Zároveň stěžovatel zpochybňuje výši vzniklé škody, kdy by dle jeho názoru měla být tato škoda vypočítána poměrně podle hodin odpracovaných najatou asistentkou v rámci práce deklarované ve výše uvedené žádosti a počtu hodin, kdy vykonávala jinou práci, a neměla být přiznána v plné výši dotace. Na závěr stěžovatel namítá procesní pochybení nalézacího soudu, ke kterému mělo dojít faktickým hodnocením výslechu svědkyně v přípravném řízení, kde nebyl stěžovatel přítomen.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Touto možností odmítnutí návrhu již v této fázi řízení je Ústavnímu soudu umožněno v zájmu racionality a efektivity posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí nálezem. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
8. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a pokud by tak učinil, došlo by k překročení jeho kompetencí. Proto v případě, že obecné soudy postupují v souladu s Listinou, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (srov. kupř. nález sp. zn. I. ÚS 1312/11 ze dne 13. 3. 2013). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by - v případě pochybení v oblasti dokazování - byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nic takového však v nyní projednávané věci nezjistil.
9. Jak se totiž podává z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel ve skutečnosti usiluje o přehodnocení skutkových závěrů a právního hodnocení obecných soudů, nikoliv o jejich ústavněprávní přezkum, což však ze shora naznačených důvodů není a ani nesmí být úkolem zdejšího soudu. Stejné námitky přitom stěžovatel již uplatnil v rámci předchozího řízení před obecnými soudy a tyto se jimi řádně, dostatečně pečlivě a přesvědčivě zabývaly a neshledaly je důvodnými. Stěžovatel se přitom mýlí, považuje-li napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná či nedostatečně důkazně podložená. Opak je totiž pravdou, obecným soudům v tomto směru není nic podstatného, co by jim bylo lze vytknout.
10. Soudy se dostatečně vypořádaly rovněž se subjektivní stránkou předmětných trestných činů, když konstatovaly, že zaměstnankyně, na vytvoření jejíž pracovní pozice byly využity předmětné dotace, na počátku neměla vůbec žádnou náplň práce a úkony, vyjmenované ve stěžovatelem podané žádosti, nevykonávala (např. nevedla pokladní knihu ani další administrativu, nekomunikovala se zákazníky atp.). Soudy zohlednily rovněž okolnost, že stěžovatel je drobný živnostník (provádí revize odběrových plynových zařízení), který nikdy nepotřeboval (a proto ani neměl) zaměstnance a externí účetní, která mu vyřizuje tuto agendu, vypověděla, že měsíčně předkládá k zaúčtování přibližně 50 dokladů. Před a ani po ukončení vyplácení dotace proto žádného zaměstnance pro třídění těchto účetních dokladů nepotřeboval. Pokud tedy za této situace soudy dovodily, že subjektivní stránka trestného činu byla prokázána, nemá Ústavní soud důvod tento závěr z hlediska ústavnosti jakkoliv zpochybňovat, jelikož jej nelze označit za excesivní ze shora uvedeného hlediska.
11. Ústavní soud neshledává pochybení obecných soudů ani ohledně námitky týkající se zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio). K tomu postačuje uvést, že pokud orgány činné v trestním řízení zjistily, že byly naplněny znaky skutkové podstaty daných trestných činů, musely - vedeny zásadou oficiality a legality - konat a nebylo jejich úkolem zvažovat, jakým způsobem měl postupovat při kontrolách např. Úřad práce České republiky a zda případně neměl zasáhnout dříve. Tvrzení stěžovatele, že mimotrestní sankční prostředky nebyly aplikovány záměrně, pak lze označit za pouhou spekulaci. Rovněž tato námitka je proto zjevně neopodstatněná a ve zbytku postačuje poukázat zejména na body 37 a 38 napadeného rozsudku vrchního soudu, kde je tato otázka vypořádána velmi pečlivě a přesvědčivě.
12. Rovněž závěry obecných soudů ohledně vyčíslení výše vzniklé škody z ústavněprávního hlediska obstojí, jelikož jsou založeny na logickém východisku, že kdyby stěžovatel neuvedl do podkladů vyžadovaných podmínkami přidělení dotace na mzdové prostředky nepravdivé údaje, nebyla by mu dotace vůbec přiznána. Bylo přitom prokázáno, že zaměstnankyně, jejíž pracovní pozice byla vytvořena díky předmětné dotaci, až na drobnou výjimku žádné úkony, které byly touto dotací předpokládány, nevykonávala. Pokud proto tato zaměstnankyně vykonávala později jiné činnosti (např. úklid domácnosti stěžovatele, práce na zahradě), je zjevné, že se tyto činnosti zcela vymykaly smyslu předmětné dotace. Ani v tomto ohledu tedy nelze shledat extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, což teprve by mohlo založit kognici zdejšího soudu.
13. Konečně k tvrzenému procesnímu pochybení soudů, spočívajícímu ve faktickém aprobování důkazů, které byly procesně nepoužitelné (stěžovatel nebyl účasten výslechu svědků v přípravném řízení), postačuje poukázat na obsah napadených rozhodnutí, ze kterých plyne, že tyto výpovědi nebyly nijak zohledněny při skutkových zjištěních (viz např. bod 22 rozsudku vrchního soudu) a jejich obsah byl těmto svědkům pouze předestřen za podmínek §212 trestního řádu. Rovněž tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
14. Lze tak uzavřít, že i podle Ústavního soudu byla vina stěžovatele dostatečně prokázána a soudy při zohlednění všech zásad ovládajících rozhodování v trestním řízení mohly spravedlivě konstatovat, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu. Za dané situace proto Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, neboť dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, porušena nebyla.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu