ECLI:CZ:US:2019:2.US.522.19.1
sp. zn. II. ÚS 522/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Michala, se sídlem Praha 4 - Nusle, Hvězdová 1716/2b, insolvenčního správce dlužníka Rene-Sol Development s.r.o., IČ: 29020662, zastoupeného Mgr. Janem Škeříkem, advokátem, se sídlem Praha 4, Táborská 619, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2018 č. j. 15 Co 128/2015-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným výrokem usnesení Městského soudu v Praze byla stanovena povinnost žalovaného uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč. Odvolací soud odůvodnil výrok II. předmětného rozhodnutí o náhradě nákladů v bodě 20. napadaného rozhodnutí tak, že o nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci vyjádřené v §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 §243 g odst. 1 o. s. ř. a úspěšnému žalobci zastoupenému advokátem přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.
3. Stěžovatel má za to, že mu bylo rozhodnutím o přiznání náhrady nákladů řízení odepřeno ústavou zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu, neboť náhrada nákladů řízení neodpovídá výši stanovené příslušnou vyhláškou. Stěžovatel má za to, že je porušením práva na spravedlivý proces, pokud je klasifikace soudního řízení pro potřeby určení výše soudního poplatku za zahájení řízení jednomu z účastníků a následně stanovení výše náhrady nákladů druhému z účastníků v rámci jednoho řízení rozdílná.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. V posuzovaném případě však Ústavní soud takový zásah neshledal.
7. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích nedopustily. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda obecné soudy při stanovení výše náhrady nákladů řízení neporušily podústavní právo či neprovedly ve věci počtářskou chybu. Takovýto přezkum nemá ústavněprávní rozměr, a to tím spíše, že stěžovatelova argumentace je nekonkrétní.
8. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu