ECLI:CZ:US:2019:2.US.535.19.1
sp. zn. II. ÚS 535/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky E. (P.) H., zastoupené Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem Bělehradská 1094/4, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018 č. j. 6 Tdo 1141/2018-43, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017 č. j. 6 To 239/2017-1079 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 2. 2017 č. j. 7 T 207/2014-1000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 2. 2017 č. j. 7 T 207/2014-1000 byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu, jehož se dopustila tím, že svému tehdejšímu druhovi (poškozenému) předkládala k podpisu hromadné příkazy k úhradě z jeho podnikatelského bankovního účtu, které sama vyplnila a poškozenému je předkládala s tím, že všechny platby uvedené na hromadném příkazu souvisejí s jeho podnikatelskou činností, přičemž ve skutečnosti do těchto hromadných příkazů záměrně bez vědomí a souhlasu poškozeného uváděla i platby, které s podnikáním poškozeného nesouvisely a které byly činěny ve prospěch stěžovatelky nebo osob jí blízkých, čímž mu způsobila škodu v celkové výši 787 389,05 Kč. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve stejné délce trvání. Odvolací soud pouze změnil výroky ohledně náhrady škody, dovolací soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
3. Stěžovatelka poukazuje na to, že nebylo dostatečně zhodnoceno důkazní řízení, například výslechy dětí stěžovatelky, potvrzení o dílčích úhradách osobních potřeb poškozeného, existence zaměstnaneckého poměru stěžovatelky před zahájením soužití s poškozeným a uzavření nového pracovního poměru po odchodu od poškozeného, zdravotní dokumentace stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že nebylo o její vině doloženo dostatek důkazů. Stěžovatelka se dovolává zásady in dubio pro reo. Skutkové okolnosti případu podle ní nebyly obecnými soudy vnímány v širších souvislostech, zejména nebyla zohledněna existence nevyváženého partnerského soužití.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
8. Obecné soudy se ve svých napadených rozhodnutích náležitě zabývaly vyjasněním skutkových okolností případu i stěžovatelčinými námitkami. O stěžovatelčině vině soudy dospěly k přesvědčivým závěrům a tyto náležitě odůvodnily. I kdyby stěžovatelčiny kroky byly vyvolány nesouhlasem s postupy poškozeného či jeho chováním k ní, nedávalo by jí to právo popsaným způsobem poškozeného připravit o významné majetkové hodnoty.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu