ECLI:CZ:US:2019:2.US.547.19.1
sp. zn. II. ÚS 547/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele D. Č., zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 19 Co 315/2018-970 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 20. června 2018 č. j. 0 Nc 30003/2017-875, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rodinný život dle čl. 10 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že čtyřleté dítě stěžovatele bylo svěřeno do střídavé péče obou rodičů, byť i se stěžovatel domáhal výlučné péče o dítě. Obvodní soud pro Prahu 8 dále stanovil nad výchovou nezletilého dohled po dobu jednoho roku od právní moci rozsudku.
3. Krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že matka dítěte byla odvezena na vyšetření do nemocnice a v návaznosti na to oznámila na polici domácí násilí ze strany stěžovatele. Nezletilý zůstal ve faktické péči stěžovatele (otce), se kterou mu pomáhá jeho matka. Matka dítěte se uchýlila k příbuzným otce. Pro náročnost dojíždění zajistil stěžovatel matce byt ve stejném domě, kam se přestěhovala s tím, že náklady s ním spojené sám uhrazuje. V období 7. 5. - 31. 5. 2017 přespával nezletilý na základě dohody střídavě u obou rodičů. Stěžovatel dohodu dne 31. 5. 2017 ukončil, neboť měl za to, že je nezletilý spavý a nepřispívá to jeho psychickému stavu. Následně se oba rodiče domáhali svými návrhy nařízení předběžných opatření, kterými by byl nezletilý předán do péče navrhujícího rodiče, přičemž každý uváděl značné výhrady k osobě a chování druhého z nich. Znalec psychiatr k otcem tvrzeným hysterickým projevům matky uvedl, že nebyly prokázány, nadto nezakládají podezření na závažnou duševní poruchu. Pokud by tvrzení o těchto projevech bylo pravdivé, nijak by to podstatně nesnižovalo její rodičovské schopnosti. U stěžovatele konstatoval nadprůměrnou inteligenci, dominanci, sebestřednou cílevědomost, u matky inteligenci a nadprůměrnou emocionalitu. Střídavou nebo společnou péči shledal za úspěšnou při dobré komunikaci. Znalkyně psycholožka u otce také shledala dominanci a tendence k devalvaci hodnoty matky, což snižuje částečně jeho výchovné kompetence. Matku označila jako senzitivní, empatickou, bez vyjádřených hysteroidních rysů nebo jiných příznaků psychické poruchy. Nezletilého za mentálně i fyzicky odpovídajícího svému věku. Shledala přirozenou příchylnost k oběma rodičům, bez známek preference jednoho z nich. Střídavou výchovu je podle znalkyně schopen zvládat.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu rozporuje jako v řízení před obecnými soudy matčiny výchovné kompetence a namítá svou diskriminaci. Porušení svých základních práv spatřuje v tom, že se obecné soudy nevypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami, že obecné soudy nevyslechly dítě a že v řízení nedbaly nejlepšího zájmu nezletilého. Nesouhlasí dále s postupem opatrovníka v průběhu řízení a namítá zvýšenou nemocnost dítěte. Podle stěžovatele se nařízení střídavé péče jeví jako svévole obecných soudů a zásah do jeho práva na spravedlivý proces a na ochranu rodinného života.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel, byť i používá odkazy na svá základní práva, tak brojí proti závěrům obecných soudů ohledně jejich skutkových zjištění a výkladu podústavního práva.
9. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě tvrdil, že jsou napadená rozhodnutí zásahem do jeho základních práv či do práv dotčeného dítěte. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu. Ústavní soud naopak konstatuje, že skutkové okolnosti případu i nejlepší zájem dítěte byl příslušnými soudy zjišťován pečlivě. U tří či čtyřletého dítěte skutečně není na místě zjišťovat jeho přání či zájem přímým rozhovorem, zvolená metoda posouzení rodinné situace pomocí příslušných specialistů tak nemůže být relevantně rozporována.
10. Obecné soudy se přiklonily k takové variantě péče o dítě, která mu umožňuje zachovat si dobré vztahy s oběma rodiči. Případné útoky na soudy stanovené rodinné uspořádaní po rozchodu rodičů, jejichž součástí je nevybíravé napadání výchovných a rodičovských kompetencí druhého rodiče nesvědčí o respektování nejlepšího zájmu dítěte. Lze tedy shrnout, že se obecné soudy nedopustily žádného zásahu ani do práv stěžovatele, ani do práv dítěte.
11. S ohledem na to Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu