ECLI:CZ:US:2019:2.US.555.17.1
sp. zn. II. ÚS 555/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. P., 2) L. Z., zastoupených Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 8 Tdo 1187/2016-77, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 7 To 22/2016-759, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. ledna 2016 č. j. 5 T 7/2014-698 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2015 č. j. 7 To 21/2015-584, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") sp. zn. 5 T 7/2014 se podává, že stěžovatelé byli napadeným rozsudkem krajského soudu uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku a byli odsouzeni podle §145 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
3. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") dalším napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí krajského soudu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) a b) tr. řádu stěžovatele uznal vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku je odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
4. Uvedeným rozhodnutím předcházel rozsudek krajského soudu ze dne 5. 12. 2014 č. j. 5 T 7/2014-561, jímž byli oba stěžovatelé pro část skutku popsaného v obžalobě podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěni obžaloby, a usnesení stejného soudu z téhož dne č. j. 5 T 7/2014-569, kterým byla věc pro další část skutku vrácena státnímu zástupci k došetření. Vrchní soud napadeným usnesením obě uvedená rozhodnutí krajského soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podali nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatelů a stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. řádu oba rozsudky vrchního soudu a krajského soudu v celém rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. řádu ve věci rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil je podle §145 odst. 3, §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody ve výměře šesti let a šesti měsíců, pro jejichž výkon je zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání stěžovatelů odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé namítají, že právní posouzení věci je v rozporu se skutkovými zjištěními. Dle jejich názoru orgány činné v trestním řízení opomenuly opatřit důkazy v jejich prospěch a věc řádně nevyšetřily, soudy pak porušily zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny.
7. Stěžovatelé mají za to, že vrchní soud v kasačním rozhodnutí vyslovil jednoznačný závěr o jejich vině, čímž porušil princip dvojinstančnosti řízení, neboť tím mohl následné rozhodování soudů ovlivnit v jejich neprospěch. Nepochybují přitom o tom, že krajský soud ve zprošťujícím rozsudku hodnotil provedené důkazy pečlivě a učinil z nich přiléhavé skutkové a právní závěry. Krajský soud pak učinil zcela opačný závěr než u předcházejícího zprošťujícího rozsudku, aniž by změnu ve svém postoji k důkazům odůvodnil. Takový postup, nepřípustně ovlivněný kasačním rozhodnutím vrchního soudu považují stěžovatelé za vadný a porušující právo na soudní ochranu. Odkazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853) a tvrdí, že v jejich případě došlo k situaci opačné, neboť jejich výpovědi byly považovány za nevěrohodné oproti rozporným výpovědím svědků. Odkazují na §2 odst. 5 tr. řádu a tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nevyužily všech obvyklých prostředků a neprovedly všechny dostupné důkazy.
8. Stěžovatelé považují za významné pro posouzení jejich viny zjištění okamžiku vzniku poranění poškozeného, přičemž odkazují na prvotní výpověď svědka K. K. před zahájením trestního stíhání, neboť jím sdělený časový údaj se shoduje s údajem vzniku zranění vyplývajícím ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství. Podle prvotních závěrů znalců mohlo být zranění poškozeného staré asi jeden týden. Stěžovatelé s ním však přišli do kontaktu přibližně dva dny a pět hodin před úmrtím, k poranění tak muselo dojít dříve. Až později znalci dospěli v rámci doplnění znaleckého posudku ke kratší době vzniku zranění poškozeného. Jestliže stěžovatelům prospívalo původní posouzení dané skutečnosti, měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo. Nerespektování této zásady se podle stěžovatelů týká i hodnocení dalších důkazů a tvorby skutkových závěrů, neboť při úvahách o možném skutkovém ději lze dospět k několika verzím, u kterých je pravděpodobné, že mohly nastat. Nelze ani vyloučit, že zranění mohl poškozenému způsobit jen jeden ze stěžovatelů. Stěžovatelé vyslovují názor, že soudy vybraly ze svědeckých výpovědí pouze ty skutečnosti, které svědčí proti nim, a naopak ke skutečnostem v jejich prospěch nepřihlédly. Jako příklad uvádí zhodnocení výpovědi svědka V. či znaleckého posudku z oboru soudního lékařství. Stěžovatelé poukazují i na formalistický přístup krajského soudu k provádění důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, a to i proti kasačnímu usnesení vrchního soudu [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavních norem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].
11. Stěžovatelé v prvé řadě vyslovují názor, že vrchní soud v kasačním rozhodnutí uvedl jednoznačný závěr o jejich vině, čímž porušil princip dvojinstančnosti řízení. Jak se však podává z napadeného kasačního rozhodnutí, vrchní soud krajskému soudu vytkl, že se důsledně neřídil zásadami upravenými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, takže zprošťující výrok označil za předčasný. Shledal, že v rozsudku zcela schází hodnocení zásadních důkazů a je pominuta řada okolností tvrzených stěžovateli, které výpovědi svědků i další provedené důkazy vyvracejí. Za potřebné pro posouzení věrohodnosti stěžovatelů pak považoval jejich odborné psychologické vyšetření. Krajskému soudu dále vytkl izolovaný a jednostranný způsob, jakým přistupoval k hodnocení všech dalších důkazů. Hlavní výtky vrchního soudu tedy směřovaly proti jednostrannému hodnocení důkazů a okolností rozhodných pro posouzení věci. Pochybení bylo shledáno i v rozdělení jediného skutku na skutky dva, tedy v nesprávném posouzení jednoty a totožnosti skutku.
12. Pokyn vrchního soudu, aby se krajský soud vypořádal s okolnostmi a důkazy svědčícími nejen ve prospěch, ale i v neprospěch stěžovatelů, nelze považovat za závazný právní názor, porušující zásadu dvojinstančnosti řízení, jak namítají stěžovatelé, ale za zákonný požadavek na řádné posouzení všech okolností případu. Od nepřípustného "přehodnocování důkazů odvolacím soudem" je totiž třeba lišit jeho kasační oprávnění z důvodů podle §258 odst. 1 tr. řádu. Jde typicky o situace, kdy jsou skutková zjištění v napadeném rozsudku nedostatečně, zmateně a rozporuplně odůvodněna, působí neúplně a nepřesvědčivě, zejména proto, že nalézací soud určité skutečnosti, jež se z provedeného dokazování podávají, do svých úvah vůbec nezahrnul, některé důkazy zcela pominul nebo určité důkazy hodnotil zjevně jednostranně, v rozporu se zásadami formální logiky. Uvedený postup vrchního soudu byl plně v mezích jeho přezkumné pravomoci; označit takový postup za chybný či dokonce protiústavní by ve svém důsledku znamenalo popření samotné dvojinstančnosti trestního řízení.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalším námitkám směřujícím proti způsobu, jakým soudy zjišťovaly skutkový stav věci. V souvislosti s těmito námitkami připomíná, že ochrana právům, v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů, je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Z hlediska ústavněprávního může posoudit pouze otázku, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní, tedy zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
14. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrný přesvědčivý vztah mezi rozhodnými skutkovými zjištěními o způsobu útoku na poškozeného i o okolnostech, za nichž k němu došlo a úvahami při hodnocení důkazů. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle §2 odst. 6 tr. řádu. V napadených rozsudcích pak v souladu s §125 odst. 1 tr. řádu podrobně rozepsaly, o jaké důkazy byla skutková zjištění opřena, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelů. Vysvětlily též, proč nemohly přihlížet k výpovědi svědka K. K. učiněné před zahájením trestního stíhání. Stěžovatelé sice namítají, že postupovaly jednostranně v jejich neprospěch a že provedené důkazy nemohou být podkladem pro rozhodnutí o jejich vině, z odůvodnění obou rozhodnutí však vyplývá pečlivé zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu bez jakékoliv libovůle. Nevyhověly-li soudy návrhům obhajoby na provedení některých důkazů, přezkoumatelným způsobem vysvětlily, proč nepovažovaly za nutné dokazování v navrhovaném rozsahu doplňovat. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svůj právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 19), podle něhož zásadám řádného procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a jestliže jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti oba soudy v dané věci dostály. Nelze proto dospět k závěru, že důkazní návrhy byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.
15. Okamžik vzniku rozhodných zranění poškozeného, který stěžovatelé rozporují tvrzením, že ke zranění muselo dojít dříve, určili znalci z oboru soudního lékařství, přičemž zapadá i do výpovědí slyšených svědků. Poukazují-li stěžovatelé na možnost, že zranění poškozenému mohl způsobit jen jeden z nich, skutková zjištění soudů obou stupňů skýtají spolehlivý podklad pro závěr, že poškozený byl napaden společným jednáním obou stěžovatelů. Z výpovědi svědků, kterým se poškozený o svém napadení svěřoval, se ostatně podává, že se od něj dozvěděli, že byl zmlácen a zkopán oběma zakročujícími policisty.
16. Námitky stěžovatelů o nespáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví, jímž byli uznáni vinnými napadeným rozsudkem vrchního soudu, založené na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, byly ostatně také předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi velmi podrobně zabýval a své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil, přičemž neshledal, že by v řízení došlo k nějakému, natož extrémnímu rozporu. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí. Po důkladném vyhodnocení všech rozhodných skutečností Nejvyšší soud přisvědčil dovolání nejvyššího státního zástupce, podanému v neprospěch stěžovatelů, i závěru krajského soudu (který byl modifikován vrchním soudem), že jejich jednání vykazuje znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví i podle jeho kvalifikované skutkové podstaty, neboť těžší následek smrti byl u poškozeného způsoben jednáním stěžovatelů v nevědomé nedbalosti. I v této souvislosti je možné odkázat na velmi podrobné odůvodnění jeho rozsudku, které stěžovatelé v ústavní stížnosti ani nijak nerozporují. Stejně tak nevznáší žádnou argumentaci ani proti právní kvalifikaci jejich jednání i podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
17. Dospěly-li soudy všech stupňů na základě řádně vyhodnoceného dokazování ke spolehlivému závěru o trestní odpovědnosti stěžovatelů, jsou jejich závěry ústavněprávně akceptovatelné, neboť žádné zásadní rozpory, pro něž by bylo nutno rozhodnout v jejich prospěch, zjištěny nebyly. Napadení poškozeného společným jednáním stěžovatelů přímo v osadě bezdomovců vyplývá přímo z výpovědí svědků M. J. a J. V., další svědkové se pak vyjadřují k tomu, co se dozvěděli od poškozeného po návratu z panelové cesty, kde byl stěžovatel znovu zmlácen a zkopán, znaleckým posudkem z odvětví soudního lékařství pak bylo potvrzeno, že smrtelná zranění poškozeného vznikla mechanismem tupého násilí silou velké intenzity, což lze vysvětlit opakovanými kopy nohou obutých do pevných služebních bot se silnou podrážkou. Stejným posudkem byl též určen přibližný čas útoku, potvrzovaný i slyšenými svědky, takže obhajoba stěžovatelů, že k útoku vedoucímu ke vzniku smrtelných poranění, muselo dojít před jejich zásahem, byla jednoznačně vyvrácena.
18. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější. Nedodržením této povinnosti porušuje soud zásadu in dubio pro reo a tím i princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny [srov. nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377)]. Uplatnění této zásady je však na místě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí [srov. nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/2002 (N 37/28 SbNU 448)]. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Přiklonily-li se soudy na základě podrobně popsaných skutečností k verzi podpořené řádně vyhodnocenými výpověďmi svědků a odbornými stanovisky, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
19. Je tak možno uzavřít, že postupem soudů obou stupňů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelů. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud nezasahuje.
20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou. K posouzení napadených rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, které byly zrušeny, není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu