ECLI:CZ:US:2019:2.US.560.19.1
sp. zn. II. ÚS 560/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Vítem Kubalce, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 159/2017-135 ze dne 13. 11. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel domáhal původně proti dvěma žalovaným, a to společnosti XXX (dále jen "vedlejší účastník") a po D. H. zaplacení částky 30.000 Kč s příslušenstvím, a to jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že se žalovaní dopustili protiprávního jednání, které vyústilo sešrotováním jeho osobního vozidla, a to bez jeho vědomí a souhlasu. Na protiprávním jednání vedoucímu k sešrotování vozidla se podílela i třetí osoba, která za to byla trestně odsouzena, neboť si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, čímž spáchala přečin zpronevěry. Tato třetí osoba převzala stěžovatelův automobil k opravě a pak jej odevzdala do výkupny odpadů pana D. H., který jej poté nechal u vedlejšího účastníka sešrotovat. Ve vztahu k žalovanému D. H. soud prvního stupně řízení přerušil a věc vyloučil k samostatnému řízení usnesením ze dne 11. 8. 2016 č. j. 116 C 9/2015-67. V řízení tak bylo pokračováno pouze ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi. Mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 3. 2017 č. j. 116 C 9/2015-97 bylo stanoveno, že vedlejší účastník porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §18 a §37b zákona č. 185/2000 Sb., o odpadech ve znění do 30. 9. 2013, neboť v rozporu s těmito ustanoveními převzal k likvidaci vozidlo stěžovatele bez jeho vědomí a souhlasu jako autovrak patřící mezi nebezpečné odpady a následně je zlikvidoval, čímž stěžovateli způsobil škodu, a proto byl shledán povinným uhradit žalovanou částku. Odvolací soud však vysvětlil, že mezi uvedeným protiprávním jednáním a způsobenou škodou není příčinná souvislosti. Žádné ustanovení zákona o odpadech neukládá provozovateli zařízení, aby zjišťoval u osoby, od níž odpad odebral nebo vykupoval, kdo je vlastníkem odpadu a zda má právo s odpadem disponovat. I kdyby totiž vedlejší účastník porušil některou ze svých právních povinností při převzetí a dalším zpracování stěžovatelova vozidla, tato skutečnost sama o sobě by k vyvození jeho odpovědnosti za škodu nestačila. Podle názoru odvolacího soudu bylo jedinou a rozhodující příčinou vzniku stěžovatelovy škody protiprávní jednání trestně odsouzené osoby, která bez vědomí a souhlasu stěžovatele a v rozporu s jejich vzájemným ujednáním dojednala s výkupnou D. H. likvidaci vozidla stěžovatele, kterou posléze vedlejší účastník uskutečnil. Nebýt tohoto protiprávního jednání k sešrotování vozidla, a tudíž ani ke vzniku škody, by nedošlo.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu. Za stěžejní rozpor s čl. 11 Listiny stěžovatel považuje závěr odvolacího soudu, že vedlejší účastník sice automobil sešrotoval, ale jelikož k sešrotování došlo na základě pokynu ze strany odsouzené osoby, vedlejší účastník je tímto z jakékoliv své odpovědnosti vyloučen. Stěžovatel má za to, že tento výklad odvolacího soudu nemůže v žádném případě obstát. Vedlejší účastník automobil z parkoviště odvezl a sešrotoval i přesto, že se očividně nejednalo o autovrak, ale o normální vozidlo, což ve svědecké výpovědi potvrdil i řidič vedlejšího účastníka, kterému dokonce bylo divné, proč se má automobil sešrotovat. Stěžovatel dále uvedl, že výklad obecných soudů je absurdní: "Tento výklad by tak například znamenal, že pokud demoliční společnosti někdo sdělí, že budova Ústavního soudu je jeho, chce ji zbořit a společnost by Ústavní soud bez dalšího zbořila, aniž se zajímala, jak je možné, že tato osoba vlastní budovu Ústavního soudu a současně by ani nesplnila zákon ohledně obstarání potřebných povolení, tak by se následně mohla vyvinit tím, že se řídila pokyny třetí osoby a za nic by tedy neodpovídala."
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
7. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel polemizuje se skutkovými závěry obecných soudů a s výkladem podústavního práva.
8. Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadenému rozhodnutí na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s právním posouzením věci a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadené rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněné ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu. Rovněž v případě stěžovatele nedošlo ani k ústavně nepřijatelnému extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry. Podstata rozhodnutí pak spočívá v interpretaci a aplikaci podústavního práva a skutkového posouzení věci obecnými soudy, do této jejich pravomoci nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat a jejich závěry přezkoumávat. Ani příměr se zbouráním budovy Ústavního soudu nemůže tuto pravomoc Ústavnímu soudu založit.
9. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu