ECLI:CZ:US:2019:2.US.561.19.1
sp. zn. II. ÚS 561/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudce Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Samka, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem, se sídlem Údolní 1724/59, Praha 4, proti usnesení Okresního soudu v Kladně soudní komisařky JUDr. Zdeňky Vyhnalové ze dne 17. 5. 2017, č. j. 31 D 323/2016-664, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, č. j. 24 Co 279/2017-711, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 21 Cdo 1572/2018-770, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně - JUDr. Zdeňky Vyhnalové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, zejména vyplývá, že Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v řízení o pozůstalosti po Mgr. Marcele Rabochové zpochybnila tvrzení stěžovatele, že je dědicem zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti jako osoba, která žila se zůstavitelkou ve společné domácnosti a která z toho důvodu pečovala o společnou domácnost, a nastal tak spor o dědické právo (na základě rozdílného hodnocení skutkového stavu, zda stěžovatel o zůstavitelku pečoval jako životní partner nebo jen proto, že s ní měl uzavřenou smlouvu o asistenci). Tento spor přitom nemohl být podle obecných soudů vyřešen v pozůstalostním řízení, neboť zde nemůže být prováděno dokazování ke skutkovým (sporným) otázkám. Proto byl stěžovatel v souladu s ustanovením §170 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních odkázán na sporné řízení s žalobou na určení, že je jako dědic ze zákonné dědické posloupnosti účastníkem řízení o pozůstalosti po zůstavitelce, neboť jeho dědické právo se - řečeno slovy zákona - jevilo jako nejslabší.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Předně je třeba zdůraznit, že se Ústavní soud (a nečinily to za dané procesní situace ani soudy, jejichž rozhodnutí stěžovatel nyní napadá) nemůže vyjadřovat k otázce, zda stěžovatel má nebo nemá být dědicem zůstavitelčina majetku, anebo zda je za uvedených okolností "legitimnějším" dědicem po zůstavitelce než stát, který by dědil z titulu odúmrti. Stejně tak právní názor obecných soudů není postaven na tom, že by byl stěžovatel "automaticky jako osoba spolužijící" v horším postavení než stát [nic takového ostatně nelze přímo dovodit ani ze soudy odkazovaného stanoviska kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1979, sp. zn. Cpj 169/78] a že by zároveň principy současného dědického práva, které jednoznačně jako dědice preferují fyzické a právnické osoby mající k zůstaviteli patřičný vztah před nabytím dědictví jako odúmrtě, soudy naopak vykládaly prizmatem socialistického práva, jež jednotlivce jako dědice nepreferovalo. Naopak, těžištěm ústavní stížností napadených rozhodnutí je zjištění, že stěžovatel skutkově neprokázal své tvrzení o tom, že se zůstavitelkou před její smrtí vedl společnou domácnost na bázi životního partnerství a že se tak stal jejím dědicem na základě dědické posloupnosti.
6. Není přitom ani podle Ústavního soudu podstatné, zda jednotlivé dědické tituly (závěť, dědická smlouva, zákona dědická posloupnost, odúmrť atp.) mají nebo nemají odlišnou "právní sílu". I kdyby tomu tak totiž bylo, pak stěžovatel v dědickém řízení neprokázal, že by mu jím tvrzený a v jeho argumentaci "lepší" dědický titul svědčil (ostatně stěžovatel se argumentačně k otázce zhodnocení, zda byl životním partnerem zůstavitelky či toliko jejím asistentem napomáhajícím jí překonávat limitace dané fyzickým postižením, vyjadřuje jen okrajově). Byť Ústavní soud nijak nesnižuje sociální rozměr činnosti, jež by stěžovatel - byť i jen jako asistent - pro zůstavitelku vykonával, pro splnění podmínek zákonné dědické posloupnosti to samo o sobě nestačí. Právě uvedené přitom Ústavní soud nezmiňuje nikoliv jen s ohledem na tento sociální aspekt celého případu, jehož si je vědom, ale proto, že není přiléhavá stěžovatelova implicitní teze prolínající se celou ústavní stížností, že už jen z toho důvodu je "lepším" dědicem než stát dědící z titulu odúmrti. Stěžovatel totiž v bodě 21 ústavní stížnosti uvádí v podstatě doslova, že by byl se svým odkázáním na civilní sporné řízení srozuměn, kdyby proti němu stál jiný dědic než stát.
7. Takto však na danou věc podle Ústavního soudu nahlížet nelze, a to ani při zohlednění principů nového dědického práva preferujícího jednotlivce před státem. Každý dědic totiž musí splnit podmínky, jež jsou dány zákonem pro ten který dědický titul a důslednost zjištění jejich dodržení přirozeně nesmí být ovlivněna tím, jaký jiný subjekt jako eventuální dědic v rámci pozůstalostního řízení přichází v úvahu.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu