ECLI:CZ:US:2019:2.US.58.19.1
sp. zn. II. ÚS 58/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PRO-DOMA, SE, sídlem Budčická 1479, Praha 9 - Újezd nad Lesy, právně zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 č. j. 25 Cdo 4175/2017-408, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017 č. j. 28 Co 205/2017-364 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19. 4. 2017 č. j. 19 C 36/2011-354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 7. 1. 2019 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví citovaných usnesení Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), neboť je přesvědčena, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jejími ústavně garantovanými právy podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že původní řízení před obecnými soudy se týkalo žaloby o náhradu škody na zdraví, která byla podána proti a) společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o., sídlem Budčická 1479, Praha 9, b) Josefovi Mařincovi, jenž byl jednatelem a současně předsedou představenstva první žalované, a c) Janě Mařincové (dále též "žalovaní"). Obecné soudy ve věci meritorně rozhodly. Jak se však později ukázalo, v průběhu odvolacího řízení došlo ke sloučení společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o. se společností PRO-DOMA, SE (stěžovatelkou), v důsledku čehož byla společnost PRO-DOMA, spol. s. r. o. vymazána z obchodního rejstříku a do jejich práv a povinností vstoupila stěžovatelka. Konkrétně k výmazu společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o. a přechodu jejích práv a povinností na nástupnickou společnosti PRO-DOMA, SE, jejímž předsedou představenstva byl přinejmenším do doby podání ústavní stížnosti opět Josef Mařinec, došlo dne 31. 12. 2014, kdežto k vydání rozsudku odvolacího soudu ve věci samé došlo dne 25. 3. 2015.
3. Žalobce proto podal k obvodnímu soudu návrh, aby soud rozhodl o právním nástupci žalované společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o. Obvodní soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že po právní moci tohoto usnesení bude soud v řízení pokračovat s procesním nástupcem žalované společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o. - se společností PRO-DOMA, SE (stěžovatelkou).
4. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali žalovaní odvolání, o němž rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje. V odůvodnění se městský soud podrobně věnoval tomu, za jakých podmínek lze vydat rozhodnutí, že v řízení bude pokračováno s procesním nástupcem právnické osoby, jež ztratila způsobilost být účastníkem řízení (§107 občanského soudního řádu). Městský soud se dále vyjádřil k námitce stěžovatelky, že v důsledku vydání napadeného usnesení byla nepřípustným způsobem prolomena zásada vázanosti soudu svým rozsudkem (§156 odst. 3 občanského soudního řádu). Následně městský soud vyložil, z jakého důvodu nepovažuje stěžovatelčin odkaz na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2146/11 ze dne 4. 10. 2011 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2013 č. j. 53 Co 152/2013-77 za přiléhavý. Jako obiter dictum městský soud vyslovil údiv nad tím, proč společnost PRO-DOMA, spol. s. r. o. (první žalovaná) a její jednatel (druhý žalovaný) neinformovali soud o sloučení s nástupnickou společností (stěžovatelkou) a navozovali dojem, že tato společnost měla i po dni 31. 12. 2014 právní osobnost a byla nadále účastnicí řízení.
5. Žalovaní tudíž podali dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž o něm rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je zamítl (výrok I) a žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílné zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8434 Kč (výrok II). Nejvyšší soud se opět obsáhle zabýval podmínkami vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Poznamenal, že nyní posuzovaná věc se od předchozích rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech liší tím, že skutečnost o zániku společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o. a přechodu jejich práv na nástupnickou společnost (stěžovatelku), vyšla i díky jejímu dřívějšímu jednateli a současně druhému žalovanému najevo až po vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Byl tak založen stav, kdy o předmětné otázce již mohl a měl rozhodnout pouze soud prvního stupně. Nebránila tomu ani vázanost soudu vlastním rozsudkem, neboť stěžovatelka jakožto procesní nástupkyně byla povinna přijmout stav řízení, jaký tu byl v době jejího nástupu do řízení (viz §107 odst. 4 a §156 odst. 3 občanského soudního řádu). Závěrem Nejvyšší soud rozhodl o nákladech řízení.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu opakuje argumenty, které uplatnila již v předchozím řízení před obecnými soudy. Předně namítá, že tato rozhodnutí jsou v rozporu se závěry vyplývajícími z výše citovaného usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2146/11 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 152/2013-77. Dále má stěžovatelka za to, že interpretace §107 občanského soudního řádu, k níž se přiklonily obecné soudy v napadených rozhodnutích, je v rozporu se široce akceptovanými závěry právní doktríny a judikatury a odporuje smyslu tohoto ustanovení. Naopak tvrdí, že o procesním nástupnictví mohl rozhodnout pouze odvolací soud do doby vydání rozhodnutí, tedy do dne 25. 3. 2015; později o této otázce již nebylo možné rozhodnout. Opačný závěr by protiústavním způsobem prolamoval zásadu vázanosti soudu vlastním rozsudkem podle §156 odst. 3 občanského soudního řádu. Na základě toho stěžovatelka dovozuje, že došlo k porušení blíže nespecifikovaných aspektů jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud ve své judikatuře konzistentně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy). Je povolán pouze k ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nepřezkoumává pouhou správnost interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecných soudů. Jelikož Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li stěžovatelkou namítána věcná nesprávnost rozhodnutí vydaných v řízení před obecnými soudy. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tedy zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Jádrem stěžovatelčiny stížnosti je její nesouhlas se závěrem obecných soudů, že se stala procesní nástupnicí zaniknuvší společnosti PRO-DOMA, spol. s. r. o., byla povinna přijmout řízení v takovém stavu, jaký tu byl v době jejího nástupu do řízení, a k rozhodnutí ve věci byl příslušný obvodní soud. Ústavní soud nemůže přehlédnout, že stěžovatelka uplatňuje identické stížnostní námitky jako v řízení před městským a Nejvyšším soudem. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí jsou založena na ústavně akceptovatelné interpretaci a aplikaci §107 občanského soudního řádu, náležitě zohledňují (stěžovatelkou nerozporovaný) skutkový stav věci a příslušné soudy se v odůvodnění vypořádaly s námitkami stěžovatelky řádným, podrobným, srozumitelným, logickým a nikoli svévolným způsobem, Ústavní soud nepovažuje za účelné, aby se jako již třetí soudní orgán v řadě podrobně vyjadřoval k obsahově identickému okruhu otázek. Ústavní soud proto pouze ve stručnosti konstatuje, že shora uvedené názory obecných soudů nepovažuje za rozporné se stěžovatelčiným právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
11. Ačkoli stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá také výrok Nejvyššího soudu o nákladech řízení, v ústavní stížnosti jeho ústavní konformitu nijak nerozporuje. Ústavní soud proto neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv ani v tomto rozsahu.
12. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu