ECLI:CZ:US:2019:2.US.585.19.1
sp. zn. II. ÚS 585/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, se sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018 č. j. 11 Tdo 881/2018-50, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 61 To 54/2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. 2 T 82/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soukromí a soukromý život dle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Dále namítá porušení čl. 11, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2018 č. j. 2 T 82/2017 uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy a dále byl uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování, přičemž za uvedené jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200.000 Kč a konečně bylo rozhodnuto o propadnutí a zabavení věcí. Základní výhrady, které stěžovatel před obecnými soudy i Nejvyšším soudem vznášel ve vztahu ke svému odsouzení, bylo zpochybnění domovních prohlídek či prohlídek jiných prostor, v nichž byly nalezeny drogy, jež ho z trestné činnosti usvědčovaly.
3. Nejvyšší soud se ve svém odůvodnění podrobně zabýval všemi výhradami stěžovatele proti zákonnosti jednotlivých prohlídek a provedl argumentaci ve vztahu ke stěžovatelem vzneseným námitkám. Zabýval se i námitkami stěžovatele proti uložení peněžitého trestu a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10, jenž v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že vycházel z prohlášení o majetkových poměrech obviněného ze dne 11. 4. 2017 vystaveného stěžovatelem na výzvu policejního orgánu, a to za období od 1. 1. 2014 do 18. 1. 2017. Na jeho základě i na základě provedených důkazů rozhodl, že část nepodmíněného trestu v zamýšlené výši šesti let nepodmíněně, nahradí uložením peněžitého trestu, neboť v případě stěžovatele "je zřejmý majetkový motiv trestného jednání, resp. snaha po majetkovém profitu".
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval výhrady proti jednotlivým domovním prohlídkám (prohlídkám jiných prostor a pozemků) a požadoval, aby Ústavní soud konstatoval jejich nezákonnost, a tudíž i nezákonnost jimi získaných důkazů. Upozorňuje zejména na problém, že v pozici nezúčastněné osoby při jedné z prohlídek figurovala zaměstnankyně, působící na Ministerstvu vnitra. Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud tedy závěr o jeho vině v napadených rozhodnutích je opřen o zásadní důkaz, a to nalezené drogy při domovní prohlídce, přičemž tento důkaz byl obstarán v rozporu s jeho základními právy, pak nelze takovému důkazu přiznat validitu, což se pak musí odrazit v závěru o jeho případné vině či nevině. Konečně stěžovatel namítá i výhrady proti peněžitému trestu. Poukazuje na to, že je nemajetný, pobírá dávky v hmotné nouzi, přičemž nemá žádný příjem ani žádný majetek, není ani spoluvlastníkem žádného majetku větší hodnoty ani osobou obmyšlenou u nějaké další třetí strany.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky z odvolání a dovolání ohledně nezákonnosti domovní prohlídky a prohlídek jiných prostor a pozemků. S těmito jeho námitkami se však pečlivě vypořádal zejména Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud odůvodnil zákonnost provedených prohlídek způsobem, který není z pohledu ústavních kautel nepřijatelný. Obecné soudy rovněž přijatelně vysvětlily, proč přistoupily ke stanovení peněžitého trestu a jak určily jeho výši.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu