ECLI:CZ:US:2019:2.US.622.19.1
sp. zn. II. ÚS 622/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Richarda Kořána, zastoupeného JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2908/2018-390 ze dne 27. 11. 2018, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 9/2018-332 ze dne 14. 2. 2018 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 15 C 162/2011-265 ze dne 9. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 55 Co 9/2018-332 potvrdil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 11. 2016 č. j. 15 C 162/2011-265, v napadených výrocích I., IV. a V. (jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 859.114 Kč s úrokem z prodlení z částky 589.024 Kč od 4. 11. 2011 do 28. 2. 2012 ve výši 7,75 % ročně a na náhradě nákladů řízení částku 122.625,60 Kč k rukám zástupce žalobce, a dále byl stěžovatel uznán povinným zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 na náhradě nákladů řízení částku 897 Kč); dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.568,40 Kč k rukám jeho zástupce. Soudy obou stupňů po provedeném dokazování rozhodly o uplatněném nároku žalobce, jakožto vlastníka domu č. p. X1 v kat. území Vinohrady, obec Praha, na vydání bezdůvodného obohacení, které stěžovateli vzniklo v období od 1. 7. 2009 do 29. 2. 2012 tím, že ačkoliv na něj po smrti jeho matky (v roce 2004) nepřešlo právo nájmu k bytu č. X2 v tomto domě, tento byt užíval bez právního důvodu a vyklidil jej až po několika soudních sporech, přičemž za uvedené období zaplatil žalobci pouze částku 87.718 Kč.
3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl s tím, že jím formulovaná a podle jeho mínění Nejvyšším soudem dosud nevyřešená otázka, jež by měla zakládat přípustnost dovolání, zákonná kritéria nesplňuje, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí ani nespočívá, jelikož soudy obou stupňů otázku nabytí vlastnického práva žalobce k označenému domu (a pozemkům), včetně jeho dobré víry a vydržení, a z toho vyplývající aktivní legitimaci žalobce v daném sporu, posuzovaly podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikož všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, nastaly před 1. 1. 2014. Poukaz stěžovatele jako dovolatele na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 72 Co 4/2018, jímž byl ohledně částky 1.800.000 Kč potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 11. 2017 sp. zn. 11 C 211/2014 a na nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1687/17 (v němž Ústavní soud konstatoval, že součástí práva na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i pojmu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a že soud proto nemůže pominout argument účastníka řízení, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, ale musí se s tímto zásadním argumentem ve svém odůvodnění náležitě vypořádat, hodlá-li se odchýlit od svého předchozího rozhodnutí), je podle napadeného usnesení Nejvyššího soudu nepřípadný. V uvedeném řízení se totiž žalobce domáhal po žalovaném zaplacení náhrady škody, kterou mu měl žalovaný "způsobit úmyslným jednáním proti dobrým mravům, konkrétně ryze účelovým podáním žaloby o určení vlastnického práva k žalobci vlastněnému domu čp. X1 v kat. území Vinohrady, obec Praha", což je situace skutkově i právně odlišná od posuzovaného případu.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti znovu zopakoval svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a k tomu dodal, že je přesvědčen o tom, že žalobce vlastníkem předmětného domu nikdy nebyl, a proto mu nemohla svědčit aktivní legitimace k vedení tohoto sporu. Dále namítá, že se obecné soudy dopustily několika chyb při hodnocení důkazů, které měly za následek zcela chybně stanovenou výši bezdůvodného obohacení, neboť byt byl neobyvatelný a netekla v něm voda. Znalecké posudky byly neurčité a nepřezkoumatelné, nájem neměl být zvyšován o inflaci. Celkově tedy podle stěžovatele došlo před obecnými soudy k extrémně chybným hodnocením důkazů a chybným právním posouzením, což vedlo ke zcela chybným rozhodnutím, jimiž bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a soudní ochranu a tím i právo vlastnit majetek.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
8. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel opakuje své námitky ohledně interpretace podústavního práva a skutkových okolností případu z řízení před obecnými soudy. S těmito jeho námitkami se však obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu.
9. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatel nepředložil žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojil proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatel sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze mu v tom přisvědčit. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
10. S ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu