ECLI:CZ:US:2019:2.US.635.19.1
sp. zn. II. ÚS 635/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Botanické zahrady hl. m. Prahy, Trojská 800/196, Trója, Praha 7, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem Londýnská 674/55, Vinohrady, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 3055/2018-1188, rozsudku Vrchní soud v Praze ze dne 26. února 2018 č. j. 5 Co 96/2016-1148 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2016 č. j. 32 C 108/2005-1072, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a její právo na majetek a jeho ochranu dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že Městský soud v Praze v pořadí třetím rozsudkem ze dne 21. dubna 2016 č. j. 32 C 108/2005-1072, vázán právním názorem odvolacího soudu, výrokem I. určil, že stěžovatelka jako žalovaná neoprávněně použila projektovou dokumentaci architektonicko stavební části a interiérů pro dílo Skleník Pražské botanické zahrady - FATA MORGÁNA tím způsobem, že tuto projektovou dokumentaci bez souhlasu jejího autora ak. arch. Zdeňka Deyla (dále jen "žalobce") zpřístupňovala třetím osobám, které do tohoto projektu činily svévolné zásahy a změny. Výrokem II. zamítl žalobu, podle které je stěžovatelka povinna zaplatit žalobci částku 1.538.124 Kč s 3% úrokem z prodlení od 30. 6. 2003 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu, aby stěžovatelka zaplatila žalobci jako přiměřené zadostiučinění částku 100.000 Kč a výrokem IV. uložil zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení stěžovatelce částku 137.698 Kč. K odvolání žalobce i stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 26. února 2018 č. j. 5 Co 96/2016-1148 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci jako přiměřené zadostiučinění 100.000 Kč. Ve výrocích II. a IV. jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž věc projedná a rozhodně jiný samosoudce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že projekt díla, tedy ztělesnění díla formou dvojrozměrného díla je natolik individualizován, že splňuje znaky autorského díla, stejně jako s jeho závěrem, že došlo k neoprávněnému užití tohoto díla stěžovatelkou. K námitce stěžovatelky, že žalobce se domáhá výrokem I. rozsudku určení, které však namístě není, poukázal odvolací soud na to, že žaloba na určení sice má v zásadě preventivní povahu a směřuje k ochraně ohroženého práva či právního vztahu, ale může mít i své procesní oprávnění, pokud má vytvořit pevný právní základ pro vztahy procesních stran.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 11. prosince 2018 č. j. 30 Cdo 3055/2018-1188 stěžovatelčino dovolání odmítl a vysvětlil, že se mýlí, pokud odvolacím soudem potvrzený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně interpretuje výlučně jako rozhodnutí o určovací žalobě. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud výslovně konstatoval, že tento výrok je také základem pro nápravu pověsti autora, pokud jde o jeho osobnostní práva k dílu. Odvolací soud tak nepochybil, protože se jednalo o určitou formu zadostiučinění. Tento závěr je v souladu, nikoli v rozporu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. usnesení ze dne 15. února 2018 sp. zn. 30 Cdo 2858/2017). Námitkou nesprávnosti posouzení smlouvy o dílo, kterou stěžovatelka s žalobcem uzavřela, nelze uplatnit nesprávné právní posouzení věci. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, jde o skutkové zjištění; o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Ani námitku stěžovatelky ohledně výše stanoveného zadostiučinění neshledal Nejvyšší soud důvodnou.
4. Stěžovatelka poukazuje na to, že se u Ústavního soudu domáhá nápravy nesprávných, anebo případně správných, leč náležitě neodůvodněných, soudních rozhodnutí, poněvadž se nedomohla procesu, z něhož "odchází s takovým rozhodnutím, s nímž může buď souhlasit, nebo je pochopit a vyrovnat se s ním". Obecné soudy podle stěžovatelky nevěnovaly věci samé takovou odbornou pozornost, jakou s ohledem na její složitost, ale i rozsah a obsah předcházejícího soudního řízení věc vyžaduje, a navíc údajně na věc aplikovaly nesprávný zákon. Změnu rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění ve výši 100.000 Kč pak stěžovatelka považuje za překvapivou, neboť Vrchní soud v Praze účastníky v řízení nikterak neuvědomil o svém názoru, natož aby provedl dokazování a dal účastníkům prostor pro případnou procesní reakci. Stěžovatelka pak polemizuje i se závěrem odvolacího soudu, který považuje za protiprávní, že předmětem smlouvy o dílo mezi účastníky bylo architektonické dílo a že výsledkem splnění tohoto závazku měl být hmotný substrát, tedy projektová dokumentace.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byly účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak plyne z judikatury, následuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.
9. Obecné soudy se ve svých napadených rozhodnutích náležitě zabývaly vyjasněním skutkových okolností případu i stěžovatelčinými námitkami. Již ze samotné argumentace v ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelka opakuje své námitky z odvolání a dovolání, ty však postrádají ústavní rozměr. Ústavní soud tedy shledal, že stěžovatelka nepředložila žádné ústavně relevantní argumenty, kterými by přesvědčivě brojila proti napadeným rozhodnutím na ústavněprávní rovině. Nesouhlas s postupem a právními i skutkovými závěry obecných soudů stěžovatelka sice prezentuje jako námitky proti ústavnosti jejich postupu, nicméně nelze jí v tom přisvědčit.
10. Ústavní soud neshledal ani to, že by snad napadená rozhodnutí nebyla dostatečně odůvodněna ve smyslu požadavku, který na kvalitu odůvodnění klade Listina základních práv a svobod a judikatura Ústavního soudu.
11. Ve stěžovatelčině případě nedošlo ani k přijetí ústavně nepřijatelného překvapivého rozhodnutí, bylo zřejmé, že součástí požadavku žalobce je od samého počátku i úhrada finanční částky jako přiměřeného zadostiučinění, s odvoláním žalobce v tomto směru byla stěžovatelka seznámena a mohla se k němu vyjádřit. Přiznání finančního zadostiučinění Vrchní soud v Praze náležitě odůvodnil (v bodě 33). Ani námitka nesprávné právní formulce, co je a co není výsledkem autorského díla, nemá žádný ústavně relevantní rozměr, proto Ústavnímu soudu nepřísluší se jí zabývat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu